Televizní léčba trudomyslnosti

Jsem jako většina lidí, v tomto strdím oplývajícím státě, majitelem televizoru. Velká, moderně vyhlížející placka, na kterou se věčně chytá prach, po zapnutí chrlící většinou barevné obrázky. Jako příkladný snaživec, neúnavně pilujíc svůj všeobecný rozhled, nutím se alespoň dvě hodiny měsíčně, sledovat televizní vysílání, doufaje v jeho vysokou obsahovou kvalitu. Při dnešní akceleraci životního tempa, a masáži mozků obrovským množstvím informační vaty, by se zdálo, že ty dvě hodiny měsíčně, bohatě stačí.

Všechno se přeci zjednodušuje, máme internet a různé xy-pedie. Problémy a jejich řešení, kterým mnozí jedinci zasvětili desetiletí, jsou dnes vyřešeny levou zadní v půlhodinové debatě. K prohlášení někoho znalcem, třeba Einsteinovi teorie relativity, jako by stačila znalost tolik "propáleného vzorečku" a pár definujících větiček z nějaké xy-pedie a odborník je na světě.

Proto jsem se domníval, že dvě hodinky pozorného sledování televizního vysílání, mě mohou katapultovat mezi odborníky. Bohužel, mimo obor "přesívání chroustů" jsem na sobě žádný odborný růst nezaznamenal. 

Asi dělám něco špatně, protože místo opojného pocitu z rostoucí vzdělanosti, propadám trudomyslnosti. V pravidelných intervalech (v mém případě ty dvě hodiny měsíčně) je mi předkládána kvalitně "kolorovaná" blížící se apokalypsa. Převládá skepse a beznaděj světa, zmítaného násilím, ekonomickou krizí, nemocemi rezistentními na penicilin, klimatickými změnami a jiným marasmem.

Všechny druhy "televizní léčby" trudomyslnosti zde uváděné, fungují pouze když televizní vysílání konzumujeme. Pokud jsme jeho součástí je všechno jinak. Vybuchující granáty a létající kulky na obrazovce v obývacím pokoji, zívačka, ale ve skutečnosti se většina lidí sesype jen při pohledu do hlavně nabité zbraně, mířící na jeho hlavu.

Stejné je to s mrtvými. Každý jich v televizi viděl stovky. Aby to "tupouna" zvedlo z křesla, musí sledovat pořádný masakr, tolik má pro strach uděláno. Ten samý jedinec může v reálném světě zvracet už při pohledu na odřené koleno. V předchozí větě jsem podvědomě napsal obrat "v reálném světě" (nebudu to měnit) a vlastně oddělil skutečný svět od toho v televizi. Nechci filosofovat, ale myslím, že většina lidí odděluje podobně, ať pod- či vědomě. Na jednu stranu tvrdí, že sledují fakta, posléze dodají, že realita je jiná.

Sledujeme, někdo se zatajeným dechem, živý televizní přenos z válečného konfliktu, kde lítají skutečné kulky a na pozadí se kupí ohořelé mrtvoly, abychom vzápětí zhlédly šot, že dosažení dokonale hladce oholené tváře je možné pouze s třemi a více titanovými břity v kombinaci s přípravkem obsahujícím "inteligentní formuli". Přípravky s "inteligentní formulí" to je kapitola sama pro sebe a nechám si toto téma na jindy. Má inteligence zatím nezvládá pojmout význam tohoto výrazu.



Domnívám se, že má trudomyslnost plyne právě z mého krátkého sledování televize. Otupující mechanismy televizního vysíláni vyžadují pravděpodobně více divákova času, aby mohl být pravidelně krmen nutnou dávkou "strašáka smrti" při pojídání bramborových lupínků.

To by mohla být jedna z možností léčby trudomyslnosti, pravidelné nebo i zvyšující se dávky televizního vysíláni. Po čase si zvyknete, i na města v troskách, hromadu mrtvol vysokou jako Mount Blanc nebo děti s břichem nafouklým jako plážový míč a obličejem posetým mouchami. Najdou se i "vtipní" s vysokým stupněm otupení glosující záběr: "Podívej se na ty přežraný haranty, jak se tam válej".

Tento styl léčby je v mém případě nemožný, přestože jsem se již několikrát snažil zůstat u televize déle, aby mohla kvantita zapůsobit. Vždy to skončilo stejně. Po nějakém čase jsem rudý studem a vzteky televizi vypnul omílaje potisící, že už ty sračky nikdy nezapnu. Na(ne)štěstí u mě emotivní výlevy netrvají dlouho.

Nakonec jsem celkem úspěšný druh televizní léčby našel a udržuji tak svou trudomyslnost v rozumných mezích. Začal jsem si vybírat televizní "stravu" spadající hlavně do kategorie "lehce stravitelná".

Na to jsou ideální celoplošné převážně komerční televizní stanice a jejich zpravodajské relace. Všechno je tam takové barevnější a pozitivnější, včetně oblečení účinkujících. Navíc brzy nabudete dojmu, že momentální svět se točí kolem ramlice, jménem třeba Máňa, králičí rekordmanky v počtu vrhů, jejíž hrdý chovatel pan Vomáčka z Horní Nikdevsi, popisuje skladbu speciální stravy pro tuto neustále zabřeznutou chlupatou kouli. Pokud se ještě dozvíte, že pan Antonín Čmuchal z Nového Omšelova na Vysočině, nalezl opravdu rekordní exemplář hřibu pravého, pokocháte se prostřihy pařícího se lesa a vyslechnete rádoby spontánní líčení nálezce s jeho houbařskými radami, svět se najednou stává snesitelnější.

Úspěchy pěstitelů, rekordní úlovky čehokoliv, tipující chobotnice, zbouchnuté, ale slavné samice čehokoliv a první krůčky jejich ještě slavnějších potomků, to je náplast na bolístku zvanou trudomyslnost.

Ovšem pozor na úmrtí, ani zvířatům se Stará s kosou nevyhýbá a pokud to odskáče nějaká zvířecí celebrita, nedávno narozená, které jsem navíc v nějaké anketě pomáhal vybírat jméno, mohu si zadělat na pořádné trauma a svou trudomyslnost prohloubit.

Opomněl jsem základní věc, napravím to zde na závěr. Pokud si pletete trudovitost s trudomyslností, tak se až tolik neděje. Rozdíl je pouze drobný. Trudovitost neboli akné jsou jednoduše beďary, drsněji jebáky na kůži, a když máte beďary poďobaný mozek, jedná se o trudomyslnost. V tomto případě nedoporučuji řešit vymačkáváním.

Hledat

 

DC Bublina v síti

Qwimbyho sloupek

Qwimby je nájemný zabiják, ze staré školy, s neomylnou muškou. Svou práci si nebere osobně, a v duchu jeho vlastního hesla: "Jeden výstřel, jedna mrtvola, jedna odměna", kráčí vpřed od jednoho kšeftu ke druhému a ještě stačí prohodit některé ze svých "hlubokých mouder."

Nové články

DC Bublina © 2012 obsah volně šiřitelný s uvedením zdroje | Články: RSS | Pohání: Blogger