Hledání, zapomínání a nalézání

Náš život je výhradně o hledání. Pořád něco hledáme. Sebe, svou vysněnou vílu, odvahu, štěstí, odpovědi. Často též klíče od auta a bytu, peněženku, doklady, svou hlavu a další nezbytně nutné věci. Problém nastává, když zapomenete, co vlastně hledáte.

Bezcílně bloumáte bytem a nejradši by jste dali sami sobě do huby. Poté vyprázdníte ruce, usednete do křesla a v klidu přemýšlíte, pro co jste se ty tři patra po schodech, vlastně vrátil.
Voala, bingo! Konečně se vám vrátila paměť a brzy najdete to co jste zapomněli hledat. Spokojeně sejdete k autu a již klidný chcete odemknout. Jenže není čím. Klíče jsou o tři patra výš, jak vám záhy dojde.

To už se vzteky pomalu neznáte. Vražedným tempem, hýkajíce, rvete se zpátky po schodech, cedíce mezi zuby, peprné nadávky na svou osobu.

Kvůli kulminující nasrannosti, máte zamlžený pohled a hledání klíčů vám zabírá dost času, který vás bohužel tlačí. Nervozita roste a hledání se stává stále těžším. Konečně. Nejlepší na těchto výpadcích je ta euforie, když "to" najdete.

Sbíháte již podruhé dolů před dům, usedáte do auta a ještě před nastartováním se ubezpečujete zda-li je telefon na svém místě. Jenže v náprsní kapse nic nenahmatáte, stejně tak ostatní kapsy. Aby ne, když leží doma na stolku, kam jste ho při hledání odložili.

V následném okamžiku, alespoň v mém případě, přichází naprostá rezignace a schlíplí výstup, již poněkolikáté, do třetího patra pro telefon. Telefon leží tam, kde jsem si představoval a pochvíli již vesele cupitám po schodech dolů. Odemykám auto a vítězně usedám za volant. Naprosto nesoudně se pochválím, že jen borec mého formátu stihne vyřešit tolik problémů za tak krátký čas, a zařadím "jedničku".

V tu chvíli přijde něco jako rána obuškem po hlavě. Uvědomím si, že vezu bratrovi tašku s jeho věcmi, která se válí na chodbě u vchodových dveří, a dělí mě od ní tři poschodí.

Ještěže interiér většiny aut postrádá ostré a tvrdé hrany. V tu chvíli by si jeden ublížil jak vzteky mlátí do volantu.

Lojza A. věděl

S pocitem naprostého probuzení je cesta pro tašku otázkou chvilky a konečně mohu vyrazit na cestu. První stovky metrů se opájím blažeností, vše je za mnou, ale později už zase vidím toho magora, co se musí padesátkrát pro něco vrátit, a je po náladě.

Snad je to všechno jen tím, že když hledám "jehlu v kupce sena", tak mě příliš rozptyluje ta sláma všude kolem a nemohu se pořádně soustředit na jehlu. Nebo že by to bylo již patologické a leze na mě ta německá nemoc. Teď nevím jak se jmenuje, ale ve finále hledáte koupelnu ve svém bytě, který již dvacet let obýváte.

Možná bych se měl pomalu začít snažit, shánět nějaké zařízení, pro podobné zoufalce, na klidném místě, s personálem oděným v bílých pláštích, věčně se shovívavě usmívajícím, a chápajícím vaše nekonvenční potřeby.