Děčín má nevhodnou velikost, a to nejen kvůli nakupování. Ani velké město, ani prdelákov. Prostě něco mezi. Žádný ráj pro koupěchtivého zákazníka, spíš martyrium. Protřelý světák, znalý stylu (není můj případ), těžko hledá vhodné místo k utracení peněz, aby uspokojil své náročné požadavky, a je celkem jedno, zda chce ukojit hlad, nebo vylepšit zevnějšek nějakým dobrým v(W)ohozem.
Tak třeba děčínská Billa. Máte chuť na dobrou snídani a vyrazíte nakoupit. Z té věčné reklamní masáže, už znáte, že vás čeká jen to nejlepší zboží a navíc v akci, tedy skoro zadarmo, pro členy klubu úplně, jak se snaží vsugerovat. Dokonce můžete nabýt dojmu, že za odběr určitého zboží, vám ještě zaplatí.
Sebejistě nakráčíte do marketu s názvem Billa a začnete plnit košík. Vezmete rohlíky, cedule přesvědčuje o vysoké kvalitě a každodenní čerstvosti, naberete další "lahůdky" a s pusou plnou slin, pelášíte domů, připravit si vysněnou snídani. Jenže doma zjistíte, že mezi čerstvými rohlíky se nachází nezanedbatelný počet rohlíků starých (včerejších). Trochu vám to zkazí začínající den, ale necháte to tolerantně plavat. To se může stát. Když tuhle zkušenost zažijete v Bille podesáté, přestanete věřit na náhodu a pravděpodobně upadnete do stavu, zvaného nasranost.
Je jasné, že plýtvat se nemá, ale taky se nemá lhát. To snad platí i v byznysu. Inzerují čerstvé rohlíky za nějakou cenu, ale v klidu tam pravidelně přimíchají staré. Přece se to nevyhodí. To, že to jaksi pozapomněli oznámit, už nikoho netrápí. To by se muselo zlevnit a stejně se obtížně prodávalo.
Kdo by kupoval starý rohlíky? Leckdo, omylem! Když mu je přimícháte mezi čerstvé. Zdá se, že to je běžná praxe, alespoň v děčínském marketu Billa. Nabízí se myšlenka, že tohle zákazníci neřeší. Kdyby si každý postižený stěžoval, pěkně nahlas, obchod by si snad dal pozor, aby neklesaly tržby. Jenže doma, při vybalování nákupu, nad tím nejspíš každý mávne rukou.
Když vydýcháte pitomé rohlíky, jdete si udělat radost do obchodu s oblečením. Tváří se jako zápaďácký butik, tak tam důvěřivě vlezete a začnete přehrabovat stojany s hadříky, občas kontrolujíc visačku s cenou. Po chvíli pojmete podezření, že se tu někdo snaží prodávat brambory za cenu krevet. Máte "smůlu", že jste navštívil desítky podobných obchodů, porůznu v západní Evropě a začnete srovnávat.
Dojde Vám, že zde spoléhají na vidlákovu neznalost. Hodíte na to bobek, a koupíte si "značkové" kalhoty, jak se snaží zákazníkovi vsugerovat, všudypřítomnou záplavou log a reklam. Přestože značku neznáte, koupíte na zkoušku. Nejste přeci nějaký zaprděný, konzervativní "dědek".
Doma si kalhoty vezmete na sebe a v klidu si je podrobněji prohlédnete. Připadáte si jako v montérkách, tak plný zvědavosti navštívíte internet, zjistit o "značkových" kalhotách více.
Jste již otrlými borci a nehnete ani brvou, když zjistíte, že pod značkou šije turecká firma se specializací na pracovní oděvy. Pochválíte rostoucí úroveň dnešního designu montérek, jak narazíte v eshopu pracovních oděvů na svůj zakoupený model, hned vám však dojde, že montérky za dva litry, musejí mít v kapse zašitý mp3 přehrávač a čtečku od Amazonu, ale vy jste nic nenašli.
Nebuďte trudomyslní, máte přeci prachy, příště se na soukromé sociální experimenty vykašlete a vsadíte na svůj instinkt. Giorgio respektive Emporio budí důvěru, znáte i "příjmení", Armani.
Vy co prachy nemáte, znalecky prohmatáte pečivo rukou a staré hodíte zpátky. Na vás si nepřijdou, supermarkety jsou Vaším druhým domovem. Nemáte problém ani s oblečením, některé tržnice nabízí vaše oblíbené "pecky" za babku.
Ještě o jedné skupině. Peníze mají i nemají, nejsou jimi příliš motivovány, zato však vidí na všem mouchy, snaží se o nápravu a tak dále. Necháváme je vyblbnout, dokud nezačnou příliš vyskakovat. V takovém případě se je pokusíme zdiskreditovat, zlehčíme a znevážíme jejich činnost, případně je namočíme do nějaké špíny a prohlásíme za blázny či násilníky.
Sebevědomé ego sociálního netu jistě přivítá 