Qwimby v Maroku

Nehnu ani prstem dokud nebudu mít prachy na dlani. Zakopávat dvě mrtvoly rovná se dvě kulky a dvě díry, a to se rovná dvěma odměnám, rezolutně prohlásil Qwimby a praštil nasraně hotelovým telefonem. Měl náladu pod psa už od příletu do Casablanky.

Před přistáním ho vzbudila letuška do nepříjemné kocoviny. Z letadla ho vyplivl houf marockých žen překřikujících jedna druhou. Qwimbymu se mohla rozskočit hlava bolestí. Už abych byl v hotelu, povzdychl si, a těšil se na postel.
Asi po čtyřiceti minutách zůstal Qwimby u zavazadlového pásu sám. Ten se mezitím zastavil a Qwimbymu došlo, že "den blbec" bude pokračovat.

V kanceláři ztrácených zavazadel nikdo neovládal angličtinu, španělštinu, dokonce ani urdštinu a francouzsky zase neuměl Qwimby. Domluva k zbláznění, Qwimbymu tekly nervy a byl rád, že u sebe nemá svého Dezerta .44, nejlepšího to přítele.

Při čekání na taxíka do hotelu narazil Qwimby na podivného otrapu, který začal nabízet vtíravím způsobem něco ke kouření, pasujíc Qwimbyho na svého bratra pro kterého chce samo sebou to nejlepší. Qwimby ho odpálkoval několika dolary a až na světle zjistil, že mu týpek prodal materiál nařezaný urážlivým množstvím henny.

Ty prase líné, zační konečně něco dělat, burácel Qwimbyho vnitřní hlas, a on jen schlíple naslouchal, jak dopadá na úrodnou púdu a nahlodává jeho již beztak černé svědomí. Jsem skutečně jen pytel nacpaný starými hadry, který se jen tak někde povaluje, když ho tam tenkrát někdo pohodil.

Kdo to byl ten starý popelář, kterému se zželelo pytle a pohodil ho stranou, aby neskončil ve spalovně za městem. Byl to kouzelný dědeček s šedivými vlasy a vousy až popás jež vyplní každé přání a zaslouží si můj dík nebo sobecký hajzlík, myslící jen na svá rovná záda a míjící pytel jakoby bez povšimnutí.

Qwimbymu buď začalo hrabat nebo se dal na filozofii. Pravda byla nejspíš taková, že byl z marockého materiálu totálně na kaši.

Severomaročtí zemědělci své řemeslo opravdu ovládají, pomyslel si Qwimby a byl rád, že od jednoho rolníka, kterého již nějaký ten rok navštěvuje, koupil dvě kila, tak jak to dělal vlastně vždycky a rád, protože v tom viděl smysl. Zároveň měl příjemný pocit, že i kvůli němu může rolníkova dcera zase odletět do Paříže na univerzitu kde studovala.

Potají, aby to její otec nevěděl ji dával tu a tam 500 nebo tisíc dolarů na přilepšenou, které stejně většinou ušetřila a darovala otci či matce, jak se později dozvěděl. Qwimby byl z takového jednání velmi dojatý, protože sám lásku k rodičům nikdy nepoznal. Otec ho jen neustále týral a surově bil a matku zajímal jen jako domácí poskok. Oba rodiče odešli na Věčnost, když byl Qwimby ještě dítě. Matka se předávkovala heroinem a otce předhodili prasatům, za nesplacení půjčky 30.000 dolarů, které prohýřil po hernách a bordelech.

Sny a vzpomínky přerušil náhle hotelový telefon. Volal zákazník. Qwimbymu se na tváři rozjasnil úsměv a pokyvoval hlavou. Dva klienti, dvě odměny, domluveno. Qwimby položil telefon, natáhl se na postel, zapálil ubaleného špeka a znovu se pohroužil do svých myšlenek.