Šikana je všude!

Šikana bují všude, v každém věku a za každých okolností a tento jev se mi hnusí. Sám osobně jsem si jako dítě šikanu z radostí užíval a zatápěl ve třídě těm méně sebevědomím. K mé škodě jsem dostal přes hubu až pozdě v osmé třídě od dvou spolužáků, kterým už došla trpělivost a rozhodli se jednat za což jsem jim dodnes nesmírně vděčen. Nastartovali léčbu mého zmrdství a tato procedura trvá dodnes.

Děti jsou totiž v šikaně geniální, jejich vynalézavost, výdrž a preciznost s jakou dokáží likvidovat svoji oběť je až mrazivě dokonalá a navíc většinou prochází bez následků; nechte ho chudáka vždyť je to malé dítě a nemá rozum.

Dnešní doba šikaně nahrává a oproti minulosti se naskýtá mnoho nových možností. Tak ty nejdeš k Mekovi na snídani? Socko. A co to máš za boty? To je vod čongů?, a to tričko no to je vopruz ty řepo di se zahrabat, trosko.

Jsem moc rád, že v časech mých studií jsme byli všichni tak nějak stejně v prdeli a sociální šikana téměř neexistovala a nemuseli jsme řešit traumatizující pocity typu: já jezdím do školy busem a Tonda Porsche 911, který mne pořád jenom zesměšňuje před ostatními a sem tam i se svými kumpány propleskne aby mi došlo kdo je šéf. To co je nám dospělým jedno, dětská duše mnohdy těžko nese a špatně chápe naše vysvětlování, že být olepen od hlavy až k patě značkovými hadry a do školy se dopravovat drahými vozy či motocykly, není podstatné.

Myslím, že pomyslným smazáním sociálních rozdílů např. formou nošení školních uniforem není na škodu a svým způsobem zjednodušuje a snad i zlepšuje vztahy mezi dětmi milionářů a normální střední vrstvou(no jo, ale existuje vůbec?).

Díky bohu máme již profi armádu, ale já ještě musel splnit svoji povinnost a šikana praktikovaná v komunistické armádě předčila i mé nejbujnější představy. Zásadní zlom jež mne doživotně poznamenal. Extrémní koncentrace zmrdů, kteří vytrvale a účinně fyzickým i psychickým týráním činili ze života peklo, proti němuž nebylo téměř žádné ochrany. Stěžovat si(nabonzovat)bylo něco jako sociální sebevražda. Zůstal jsi sám nikdo s tebou nepromluví ani nepomůže občas dostaneš přes hubu, prostě svrab a neštovice.

Snášel jsem špatně tuto dobu a když jsem s kamarádem jedné noci v umývárně odřezával oběšeného kolegu, který již mrtvý jak jsme vzápětí zjistili, vypustil obsah žaludku na moje záda, rozhodl jsem se konat a pár dní na to dezertoval.
Hledala mě eskorta a za nějaký čas vyhlásili pátrání a hrozilo odnětí svobody.
Jako mnohé podobné v té době, mne zachránil psychiatr. S jeho pomocí byla vykonstruována diagnóza a vzhledem k její vážnosti jsem byl hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrie v ÚVN Praha, ale o tom jindy.

Byl jsem zachráněn a po propuštění z nemocnice jsem dostal jen podmínku 14 dní na 2 měsíce :-). O dnešní armádě nevím téměř nic, ale iluze si nedělám a šikaně se tam i dnes úspěšně daří.

Jako tzv.Gastarbeiter pracující léta v NSR jsem v začátcích okusil co je šikana v zaměstnání (mobbing). Bídná jazyková vybavenost, nezkušenost a vyplašenost jako by nabíjela moje nadřízené energií a dostával jsem sodu. Ironické poznámky o chudákovi z východu, který doma svítí petrolejkou a stoluje na přepravce od zeleniny, byly mým každodenním chlebem. Žádný respekt, často neskrývané opovržení od lidí, hodnocení jiným metrem než pro našince. Pokud nadřízený Němec udělal chybu, umně přesměroval vinu na nejbližšího zaměstnaného cizince. Oblíbené bylo i rčení: no jo český bandita nám bere práci a jiné hovadiny. Dobrá škola pro ego a dnes je to již minulost.

Šikanu v domácnosti jsem sice nezažil, pokud nepočítám v dětství otcovo násilné odvody ke kadeřníkovi, ale moje známá mi vyprávěla své zážitky s manželem šikanistou. Je trestána někdy i fyzicky např. za to, že máslo je asymetricky krájeno, prádlo není dobře vyprané a podobné hovadiny, přesto to již roky trpělivě snáší. Proč proboha, ptám se, nemám rád tenhle typ zamindrákovaných blbečků co si "honí kozy" na slabším pohlaví a dělají tak špatné jméno i normálním chlapům. Zvyk, rutina, nechce se jí znova začínat a on vlastně není tak špatnej, nějaký prachy z něho vypadnou a mohlo by být hůř. Kolik je u nás asi žen co jsou na tom stejně? Vsadím se, že mnoho, jen o tom nikdo neví, je to takový jejich tajemství které málokdy a málokomu svěří.

S policejní šikanou mám bohaté zkušenosti z minulosti. Za bolševika snad policajti nedělali nic jiného. Párkrát jsem na vlastní kůži okusil gumo léčbu (zmlácení obuškem), vyhrožování, bezdůvodné osobní prohlídky, násilné transporty policejním antonem za město do lesa. Zkrátka někde se konala třeba kulturní akce, která rudochům nevoněla a než aby jí zakázali a domrvili si již bez tak pošramocenou pověst, nařídili policajtům sbírat potenciální návštěvníky už na nádražích a po té je transportovat mimo město do několika km vzdáleného lesa a tam je vypustit. Než se lidé zorientovali v cizím prostředí a ušli těch několik kilometrů zpět, bylo již po akci.

Dodnes se v podstatě nic nezměnilo, policajti šikanují dál, sice sofistikovaněji ale velmi účinně. Je smutné, že jako bezúhonný občan se českých policistů spíše bojím a nemám k nim pražádnou důvěru; nejspíš budu zaujatý.