Pan guma a smradlavé nohy

Možná to někomu připadá stupidní, ale chci si postěžovat na vážný problém sužující mne v bezesných nocích, a tím problémem jsou smradlavé nohy. Nebral bych to v žádném případě na lehkou váhu, protože takový smrad z nohou může způsobit spoustu vážných peripetií.

Představte si blitku, starou asi dva dny, obsahující nestrávené zbytky arašídů, tvrdého sýra, zeleniny, bůčku a já nevím čeho ještě. Už cítíte ten smrad? Já ho snad i vidím. Tak takovýhle plynový útok jsem zažil na vlastní kůži a málem to odmarodil.


Onehdy jsem se vracel z návštěvy Hamburku domů. Dutý jako bambus (ty hajzlíci kapitalistický mě ojeli v obchodech o všechna éčka), a tak jsem s radosti přijal nabídku svézt se domů s tirákem zadara.

Vyrazili jsme navečer, s tím, že šofér musí udělat povinnou přestávku. Byl to celkem sympatický típek, i když mdlého rozumu. O nákladních automobilech se s ním však dalo mluvit obstojně. Cesta ubíhala pokojně a já bezstarostně usnul.

Když mě řidič probudil, stáli jsme na parkovišti mezi ostatními kamiony. Řekl, že se musí na pár hodin vyspat a nabídl mi postel nad tou jeho. Vlastně to byla spíš pryčna, podobná těm, které známe z černobílých fotografií, koncentračních táborů. Poděkoval jsem, předstíraje radost z takového komfortu a nasoukal se nahoru.

Potom přišla ta pohroma. Kdybych byl majitelem nějakého vojenského měřiče chemického zamoření, ztropil by poplach dříve, než jsem vdechl první výpary prozatím neznámého původu. Otřesný smrad gradoval a já si konečně všiml, že si šofér zul boty. Tipuji, že je zul tento týden poprvé. Panebože, takováhle neděle, zač mě trestáš.

Začal se mi zvedat žaludek, místo nosem jsem dýchal pusou, urputně se bráníc smradu. Nepomáhalo to, sem tam jsem v nepozornosti, nadechl nosem a málem se poblil. Došlo mi, že musím začít konat. Nemělo cenu něco říkat té tupé "pneumatice". Pokud mu takový brutální smrad vůbec nevadí, což se dalo usuzovat z jeho klidného oddechování na posteli, nemá cenu ho prosit, ať několikrát proběhne myčkou na blízké benzínové pumpě a své ponožky hodí do kanálu.

Větrání nepřipadalo v úvahu, venku byla kláda a pan guma si už dříve postěžoval, že je nastydlý. Musel jsem jednat a s výmluvou na rtech, že musím něco koupit na pumpě, jsem opustil kabinu.

Venku jsem několikrát zalapal po dechu. Čerstvý vzduch mě brzy hodil do normálu. Dostal jsem spásný nápad. Naházím do sebe pár plechovkáčů a snad to tam vydejchám. Na pumpě jsem pořídil litrového Faxe, sednul venku na patník a popíjel. Po druhé piksle se mi zlepšila nálada natolik, že jsem zaběhl pro třetí. Na čas jsem zapomněl jaký humus mě to zase čeká a dál vydatně popíjel ten dánský bolehlav.

Konečně mi připadalo, že jsem adekvátně na kaši vzhledem ke smradu, který mě očekával. Začal jsem zimou drkotat zuby . Musím do tepla, nějak tu rychtu překlepu, do rána to na pumpě v téhle zimě nedám.

Nějak jsem se domotal k autu a dvakrát sebou říznul v blátě, když jsem si zkracoval cestu přes trávník. Obalený blátem jsem vlezl do kabiny a přitom si narazil koleno. Má stabilita měla vážné mezery. Humusák k humusákovi, napadlo mě při výlezu na pryčnu. Smrad byl už kupodivu snesitelný. Nebylo divu, cítil jsem se na šrot. Po chvilce jsem usnul.

Když mě šofér probudil, byla ještě tma. Musel být obutý, protože v kabině byl cítit jen běžný zápach, který jsem s chutí dýchal jako bych si užíval svěžího horského vzduchu.  Řidič zůstal již po celou cestu obutý a mi v klidu dorazili do Ústí kde mě šofér vyložil u nádraží.

Než odjel zavolal na mě na rozloučenou z okýnka:"A umej si někdy kopýtka, docela ti táhnou." Tak tím mě úplně odrovnal, něco jsem zamumlal a zpitomělý pokýval hlavou.

Jó, na "pneumatiku" je člověk krátkej.