Jak se vyrovnávám s krádeží

Ještě nikdy jsem nic neukradl pominu-li drobnosti jako několik vlašských ořechů odnesených z prodejny potravin na škole v přírodě. To už je dávno byl jsem ještě dítě. Možná, že jsem během života odcizil i jinou drobnost, ale na to si nevzpomínám. No a ten cizí zapalovač, který někdy najdu, po "tahu", ráno v kapse kalhot, lze přičíst mé roztržitosti, a ne úmyslu krást.

Přesto svým vzezřením budím u "normálních" lidí dojem potenciálního zloděje, šizuňka a vůbec jedince zrajícího pro šibenici. Když jsem při odchodu ze Spořitelny našel u vchodu obálku s dvanácti tisícovkami, okolí by předpokládalo, že po nahlédnutí do obálky jí strčím do kapsy a budu vesele pokračovat dál. Jenže já stejně spontánně udělal pravý opak a odevzdal obálku u přepážky.

Místo obdivu jsem sklidil rozpačitý obdiv. Paní u přepážky mi poděkovala a s vykulenými oči mi začala blekotat: Tohle bych od Vás nečekala, jiný by to odnesl, tohle jsem ještě nezažila, a podobné blá, blá, blá. Ve finále tu "událost" začala nenápadně sdělovat svým kolegyním. Začal jsem se stydět a co nejrychleji vypakoval ven. Ještě půl roku po popisované přihodě, mě některé úřednice Spořitelny očumovaly jako nějakého exota.

Trochu jsem měl dojem jako bych dostál většímu "uznání" kdybych "ztopil balón". Nekrást mi prostě připadá přirozené jako "dýchat vzduch" a myslím, že drtivá většina to má stejně. Jenže má idealistická představa, bývá občas silně otřesena. Že si mám dávat pozor na svoje věci v cizím prostředí, už vím. I když to platí hlavně "u nás doma". V Německu jsem mockrát někde něco zapomněl (i relativně cenného). Když jsem se po nějaké době rozpomněl a vrátil se, vše leželo na svém místě. Tak nevím, buď jsou tam slušnější nebo mám štěstí.

Ladoo Gopala

Horší je když se mi něco ztratí mezi známými, jak říkám, mezi "svými". Naivně jsem si představoval, že se obklopuji jen "správnými" lidmi, kde jsou některé věci tabu. Když mi v takovém prostředí někdo něco šlohne, začnu přemýšlet, proč? Je to tím, že mě některý z nich "opíjí rohlíkem" a já ho beru, přestože je šmejd? Nebo se mezi nás vždycky infiltruje nějaký hajzlík "zvenčí"?

Asi to bude od každého trochu. Každý v sobě nosíme, větší či menší kousek "kurvy". Každopádně po krátkém čase tyhle myšlenky zapudím a zase se vrátím ke svým růžovým brýlím, kde všichni kolem mě ctí určité zásady. Zdá se mi to tak nejlepší. Nechci totiž "zakysnout" víc než je zdrávo. I kdyby bylo blíž realitě, že hustota osídlení kokotů kolem mě je vyšší, než se mi zdá, přesvědčím sám sebe o opaku. Jedině tak neprohloubím své pesimistické představy.

Další úleva přijde, když uvěřím tomu, že jsem byl okraden za trest. Nevím proč, ale vždycky mi v téhle souvislosti přijdou na mysl nějaká "hovna" co jsem způsobil, a odplata právě přišla. Nekradu, ale to automaticky neznamená, že jsem "svatý". I tento postoj po čase zapudím. Snažím se "nelpět", tedy nemohu považovat za trest když je mi odcizena nějaká "pitomá" věc.

Skutečně nasraný bych byl po odcizení vlastní svobody, kterou stavím hodnotově výše než svůj bídný život, i když ztráta souvisejícího "zdraví" by mě jistě taky vykolejila. Blbé je, že na ochranu vlastní svobody, nestačí jen nekrást, což mě mírně znepokojuje. Ale to už je o něčem jiném a poplkám o tom někdy příště.