Selský rozum Ahmeda

V mojí zemi vypukla revoluce. Starý režim padl a jeho místo zaujmul nový pokrokový vládce jak jsem byl ubezpečen. Nebyl jsem nijak politicky činný, neměl jsem televizi ani internet a radio jsem poslouchal jen sporadicky. Nebyl stejně čas. Moje pole za mě nikdo nezoral a mé dvě krávy, deset ovcí, koně a hromadu slepic nebyla legrace obstarat.

Takže mě příliš nezajímalo, kdo je zrovna u vesla, měl jsem svejch starostí dost. V životě jsem si moc legrace neužil. Manželka neměla moc smyslu pro humor, ale všechno mi vynahrazovali moji tři synové na kterých jsem dost lpěl.

Občas nebyla sranda uživit rodinu, ale hladem jsme vyloženě netrpěli a cítili jsme se šťastný. Víra v našeho boha nám pomáhala překonávat těžké časy. Když dal nový vládce zavést do naší vsi vodovod a vyřešil tak náš věčný problém s nedostatkem vody,začal jsem k němu cítit náklonnost. To že dal sem tam někoho popravit jsem vlastně netušil nebo ani nechtěl vědět. Takhle čas plynul pár desetiletí. Žili jsme podle tradic dávných předků a čas jako by se zastavil.

Jednoho dne jsem se dozvěděl z radia, že k nám vtrhla cizí armáda, která nás má zbavit našeho velkého utrpení a svrhnout našeho vládce, který do naší vesnice zavedl vodovod. Vůbec jsem tomu nerozuměl, nebyl jsem žádný chytrák, ale byl jsem pyšný na to jak rozumím pěstování rostlin a hospodářských zvířat. A taky na naší zemi a kulturu, která měla tisíciletou tradici.

Začal jsem mít trochu strach o svoji rodinu. Z dálky se občas ozývala střelba a v radiu často hlásili počty obětí války. Jednoho dne jsem musel do města zařídit pár věcí a prodat vlnu. Mezitím spadla na naší vesnici zatoulaná raketa našich osvoboditelů a v sutinách mého domu našli smrt moji tři synové a manželka. Od té doby jsem je začal nenávidět a v mém srdci se usídlila touha po pomstě.