Soudce ten tvrdý chleba má

Dneska jsem se ráno probudil s pocitem, že ty "klepeta", co jsem měl na zápěstí během včerejšího dne, mi někdo přes noc sundal a daroval tak svobodu, řkouc, ať si jí hledím a koukám vážit. Namítl jsem, že tímto, mi je vlastně znovu nasadil, protože taková činnost je velmi náročná, až vyčerpávající.

Svoboda, vzácná a drahocenná věc, mnohdy se jí nedostává a člověk má pocit vězně, pykajícího za své skutky v té nejdůmyslnější base na Zemi. Všude spousta kamer, pohybových a infračervených senzorů, a všudypřítomní bachaři střežící přísný režim, jehož nedodržování, vede k odsouzení a následnému prodloužení trestu odnětí svobody.
Je však možné, že tento pocit trestance, se stává odměnou při pochopení, že je to jen jedna ze dvou variant, tedy se nabízí, možnost volby k odevzdání se rezignaci, nebo upilovat mříže, přeštípnout ostnatý drát a dostat se na svobodu.

Stačí si jen uvědomit a dále s tím nic nedělat, a nebo vzít do ruky pilník a pákovky?
Nachází se za vysokými zdmi vězení, ta vytoužená svoboda nebo je to jen další marný pokus, končící dříve či později, opětovným uvězněním. Možná, je skutečně lepší smířit se s osudem, na pilník zapomenout, a své úsilí věnovat zvelebení vlastní cely.

Říkalo se mu Venca "Házeč." Podivně házel neustále dozadu zakloněnou hlavou, legračně mluvil a jeho činnost, sprintovat do prudkého kopce sedíc na virtuální motorce, měl ze všech nejraději. Samozřejmě to doprovázel cukáním hlavy a řevem, podobným nabušenému Enduru. Jeho tehdejší klasifikace, magor! Třeba by byl dnes považován jen za excentrického, undergroundového umělce. Ta možnost tu je, tudíž s ní nutno počítat, ale co když...

Tam kde se naskýtá více jak jedna možnost, může dojít k omylu špatně zvolenou možností. Někdy se tato chyba projeví hned, jindy odolává a omyl ukáže až čas. Z magora se stává objevený "génius" a z chytráka vůl. Soudce, který před časem určil blba a v druhém případě chytráka se nyní v očích ostatních sám blbem stává, protože se mýlil.

Každý soudce to má velmi těžké a ať rozhodne tak či onak, vždycky se najde nějaký jiný soudce, jež prohlásí rozhodnutí prvního za špatné a hodné blbce. První je přesvědčen o své pravdě a začne ji obhajovat před druhým. Oba se začnou přít o tu svojí. Často se stává, že v při, po určitém čase přestává jít o pokus nalezení pravdy, ale jde o soutěž ega proti egu, prosadit svou. Každý z těch dvou vidí protivníka jako blbce a nějaké nalezení spravedlnosti, či pravdy, se stává podružnou záležitostí, odsunutou na vedlejší kolej.

Já sám, nejsem žádná výjimka a v návalech domnělé chytrosti, trpím častými soudcovskými úlety. Tamhle je blb! Tohle je blbý! Co to mele? Mnohokrát v životě, jsem odstupem času poznal svůj chybný úsudek. Je pozdě vzít cokoliv zpět a ostatními soudci jsem klasifikován blbem. Zbývá jediné, pokorně si nasypat popel na hlavu a doufat, že to k něčemu bude.

V podobných souvislostech jsem přemýšlel o avizovaném ukončení anonymních komentářů a s odstupem času změnil názor. Ne na samotného anonyma, ale na ten zákaz, který dnes již nepovažuji za dobrý. Pokud někomu dělá dobře prezentovat své názory anonymně, na což má nejspíš každý právo, jsem nucen to akceptovat. Stejně tak předpokládám, snad ne mylně, že mým právem je eventuálně na anonymní komentář nereagovat, případně ho po poradě s kolegy smazat, uznáme-li ho z vážných důvodů neúnosným. Tímto se bohužel stavíme do nevděčné role soudce, riskujícího mylné stanovisko.

Smiřuji se tedy se svou nedokonalostí, tendenčností a náchylností k chybám. Je docela dobře možné, že vše co jsem zde napsal, bude považováno za slátaninu napsanou mega blbcem.

Soudce ten tvrdý chleba má.