Dolnožlebská jarní inspirace umocněná hladem

Konečně to vypadá tak, že zima byla sesazena z trůnu a své místo uvolnila jaru. Převozníkovi v Dolním Žlebu svitla naděje, že časy zžíravého hladu se chýlí ke konci. V zimě moc zájemců o přívoz nebývá, k tomu se již podruhé přetrhlo vodící lano a přívoz stojí, doposud uvázán, mimo provoz na stanovišti.

Čtyři jídla týdně, všední realita, která doposud pokračuje, nedovoluje převozníkovi naplno vychutnávat radost ze začátku jara. Jeho mysl a pohled zastírá ne úplně nepříjemná melancholie a smutek, která ho inspirovala k procházkám, z jeho pohledu, na zvláštní místa, která mu dávají zapomenout na bouřící se prázdný žaludek.

Sněženky nejsou machři

Dokonce i profláknutý symbol začátku jara, kvetoucí sněženky,  donutily převozníka, na několik minut, usednout vedle kvetoucího trsu a mlčky pozorovat, pokornou a skromnou, přesto však dokonalou krásu. Na chvíli se zasnil, vzal svou mysl na výlet do jiné dimenze a setrval tam několik hodin.

Industriální harfa

Když se konečně nabažil sněženek, všiml si mezi harampádím nějakého nástroje. Již po pár krocích mu bylo jasné, že jde o nástroj hudební. Brzy určil, že se jedná o tzv. industriální harfu, na kterou se hraje pomocí flexi s leštícím kotoučem. Harfa nebyla v dobrém stavu, napadlo ho, že s ní někdo absolvoval dlouhou koncertní šňůru s industrial hardcore skupinou.

Ulice Kýčovka

Když po chvíli procházel ulicí Kýčovka, ani mu ten její kýčovitý vzhled nevadil. Zatoužil jen po relaxaci na nějakém klidném místě. Podvědomě automaticky zamířil ke hřbitovu, který byl v jeho snovém světě, něco úplně jiného.

V Háji teleportů

Brzy vstoupil branou do Háje teleportů. Spodní část háje je na výskyt teleportů poměrně bohatá, ale většina z nich přenáší cestovatele do méně významných destinací na krátkou vzdálenost.

Převozník hned věděl, že významné porty se nachází v horní části háje, celkem dobře maskované, tudíž nenápadné.

Maskování teleportů

Výjimku tvořil nejvýše položený teleport v háji, ukrytý v malé kapličce, za robustními dřevěnými dveřmi,  na konci dlouhého pískovcového schodiště.

Za dveřmi je vyhráno

Bylo zamčeno a klíče převozník neměl. Lze je získat jen za zásluhy. Tento teleport je jediný, který dopravuje pouze jedním směrem. Ostatní vás po nějakém čase vždy vyplivnou zpět.

A zase ty dveře

Teleport v kapličce přesunuje navždy do dimenze, kde nic nepotřebujete ani nechcete, protože máte všechno, tedy nic co by se dalo tahat v báglu. Vegetíte a chrochtáte blahem.

Pokus o tom jak vyzrát nad zapomínáním

Přece jenom existují případy návratů zpět, ale jsou velmi vzácné. Komu by se chtělo vyměnit absolutní štěstí tam, za trýzeň tady.  Tito vzácní jedinci, kterým se říká "ti, kteří strhávají pásku z očí", obětovali svůj věčný lábuž a stále se vracejí, aby ostatním natvrdlým vysvětlili, jak získat klíče, aby se taky mohli navždy rochnit.

Kvůli přehledu bývají "rozhodčí" na vyvýšeném místě

Už bylo jasné, proč tady mají takový velikáni pomník. Jednoho z nich si tady považují asi nejvíc, proto bývá vysoko a člověk kvůli němu musí zvedat hlavu.

Hlad opět mocně udeřil a portnul převozníka zpátky do Dolního Žlebu. Dříve či později bude jeho problém vyřešen. Pro převozníka je podstatné, že toto nádherné místo může považovat za svůj domov, kde se cítí svobodnější  a spokojený. A přechodná hladová období, jsou poplatkem, s kterým se ochotně smířil.

O plné hlavě, sasance a nekonečných závodech

Jako by zkamenělá postava seděla na židli, bez viditelného pohnutí a zřejmého důvodu. Hlava jí hučí, nabývá pocit, že se za radiátorem usadil neúnavný cvrček, který o sobě dává vědět s buldočí vytrvalostí. Naklání se mírně vpřed a její oči, těkavě sledují ruku, zápasící s perem, snažíc se o čitelnější písmo.

Ruka však, zdá se, žije vlastním životem, a jakžtakž čitelné písmo, se po chvíli mění ve škrabopis, podobný hieroglyfům, kříženým klínovým písmem, psaných rukou dyslektika z prvního stupně základní školy. To aby stihla překotný roj myšlenek, vítězí kvantita nad kvalitou.

Mozkožrout - krysařova droga pomalu zabíjí

Za městem které kvasí a smrdí jako stoka, nachází se nevysoký vršek. Na samém vrcholu ční jako varovný prst prosté stavení, jež je domovem známého a mocného krysaře. Neodolatelný zvuk píšťaly, v širokém okolí jeho vyhlášená ambrózie, pravidelně lákají poutníky, kteří jako krysy za píšťalou, podnikají namáhavý výstup úzkou cestou, příkře stoupající až k vytouženému cíli.

Podivné stavení, okupující vrchol je přitahuje jako magnet. Mnoho z nich, podniklo tento výstup již několikrát a když jim to zdraví dovolí, stanou na vrcholu ještě mnohokrát. I když po každém výstupu sami sebe urputně přesvědčují, že to bylo naposled. Bohužel každým dalším výstupem, slábne jejich vůle k rozhodnutí, a stále více propadají krysařově moci.

Politická finanční smažka versus strana opatrné spotřeby

Volby do poslanecké sněmovny se kvapem blíží a většina z nás se horečně snaží vybrat tu správnou politickou stranu, která se konečně ujme vlády a začne v této zemi pracovat na vytvoření kýženého ráje. Ti minulý, prokázali výjimečnou schopnost a orientaci v tunelech, mlžení, šméčkách a čórkách. Dnešní doba je takovýmto "přednostem" dost nakloněna a mnoho jedinců s těmito schopnostmi je naplno využívá, spoléhajíc na všudypřítomnou "mlhu a pokorné "stádo".

Já jako jeden ze stáda, také mimo jiné, zjednodušeně toužím po naplněném korytu bez pocitu hladu a svobodném výběhu bez pasáků s bičem a lakotných řezníků. Jenže výběr toho správného pastýře není žádná legrace, zvlášť když kvalita nabídky značně pokulhává, a nedůvěra živená roky, způsobuje paranoiu, která volbu značně znesnadňuje.

Znáte mušku Industriálku? Asi biotechnologie.

Taky vás už někdy štípl komár? Určitě ano, a jistě to považujete za celkem banální záležitost, ale co takhle pulzující narudlá oteklina skoro na polovině ruky? Jestli jste zažili podobné přízraky a na obzoru není žádná včela nebo vosa, nejedná se o komáří hostinu, nýbrž o útok "Industriálky". Že nevíte o co jde? Vůbec se nedivím.

Kleště chleba nežerou

Na Vysočině stále panuje zima. Střídavě sněží, mrzne a zase se otepluje. Z plánovaných výletů sešlo a je třeba vymýšlet náhradní program, protože nikdo nemá chuť vytáhnout paty z baráku. Spotřeba papírků i zelené hmoty je poměrně vysoká a tak není divu, že míváme často různé zvláštní sny a vize. Včera se mě kolegové snažili přesvědčit, že mou svačinu po které jsem se sháněl, sežrali kleště. Přestalo je bavit jen tak se válet na půdě a tak prý pronikli do našeho pokoje a majíce hlad sežrali bez jakýchkoliv výčitek mou svačinku.

Ptáci a smrt

Topím se v písku, snažím se plavat, šlapat ho, nic nepomáhá, zalykám se, nemohu dosáhnout dna. Hle, tamhle se topí další, a další nešťastník. Ta poušť nás pomalu, ale jistě všechny dostává. Všichni jsme tak stejní jako nějaká jednovaječná x-čata. Dokonce i cíl máme všichni naprosto stejný.

Nesmím to vzdát, musím přežít. Bojuji, chraptím a potím se námahou. Budu slavný, nikomu se to zatím nepovedlo.

Opilcovo pauza

Tak už zase sedím nad láhví a hledám pravdu na jejím dně. Samota a stíny obestírají můj zešeřelý pokoj, jen v krbu žhne dubové dřevo. Kočka se líně protahuje na okenním parapetu, hluboce zívne a stočíc se znovu do klubíčka pokračuje v dřímotě. Z láhve povážlivě ubylo a přítomnost zamlžuje tok překotných myšlenek z minulosti.

Opilost mi dává křídla stejně dlouhá jako měli slepice u nás na zahradě když jim je táta zastříhnul. Dětské vzpomínky mi přehrávají film jejich trapných leteckých pokusů. S bídou tři, čtyři metry a ryli zobákem v zemi.

Podivná návštěva pana Fialového

Předminulou noc jsem nějak nemohl usnout tak jsem vstal a šel na cígo do obýváku. Hrozně jsem se lekl, dokonce málem zakřičel, v mém křesle seděl fialově fosforeskující chlapík a pojídal nedopalky z mého popelníku. Proč do sebe cpeš takovej sajrajt, zeptal jsem se již poněkud klidnější. Zcela vážně se mi snažil namluvit, že ty vaťany po mně jsou pochoutka, jakou u něj doma na HD 189733 prostě neznají.

Hned mi došlo, že mám co do činění s totálním magorem napatlaným po celém těle nějakou barvou obsahující fosfor, ta písmena s číslem označují nějakou planetu v souhvězdí labutě takže by to musel být mimozemšťan.

Lidské požáry hasí zvířata

Již mnohokrát jsem se pokusil uchopit "to" za pačesy a nalézt odpovědi na všechny ty otázky co prolétávají, na křídlech mysli, mou hlavou a dokážou jednomu řádně zatopit. Některé z nich, jako by byly živeny benzínem či jinou prudkou hořlavinou, rozpalují do červena a tělem, které se stalo mořem, bičují s železnou pravidelností ohnivé vlny, spalující hrdlo, a dým z nich stoupající, dráždí oči, bránící se pláčem.

Požár byl založen, hasiči slaví "okurkovou sezónu", jejich zívání a malátnost znemožňuje jakýkoliv zásah a zbývá tedy poslední možnost, začít hasit sám. Jenže ne každému se chce okusit tu lopotnou práci s taháním věder ze vzdálené studny, zvláště když se zdá, jako by hrách na zeď házel. Plameny jedno vědro nespasí.

Svět lásky malých srdcí

Nemohu dýchat, dusím se a zalykám vlastní krví. Před očima defiluje průvod pestrobarevných obrazců a hněv pomalu střídá smíření. Ten útok byl nečekaný. Ani v tom nejbrutálnějším snu by mě nenapadlo, že má láska vezme nůž a bodne mi ho do zad. Ano, nejsem bez chyb a trest si nepochybně zasloužím, ale potupně zhynout rukou člověka, jehož jsem miloval a hluboce respektoval se všemi jeho klady a nedostatky, mi připadá poněkud příliš.

Soudce s nožem v ruce vykonal svůj ortel. Ó jak vznešené by bylo, kdyby vzápětí obrátil svou zbraň proti sobě. Rozsudek vykonaný temným hříšníkem, mi nedovolil důstojný odchod, tedy "dobrou smrt", ale na náměstí plném lidí, mě s okázalými gesty podřízl jako ovci.

Volební guláš a pálení žáhy

To zase bude týden. Popadla mě občanská uvědomělost, a i přes svou znechucenost celým politickým spektrem se zodpovědně přehrabuji volebními lístky, které mi vnutila babička, protože k ní chodí moje pošta.

Chvílemi mám pocit, že studuji obsáhlejší jídelní lístek, pro mě, neznámé restaurace. Název jídla které neznám a k tomu často nějaká zkratka. Nejspíš kulinářská. RNDr. jako ryba na domácím roštu, Bc. bude nejspíš bůček, Mgr. upozorňuje na úpravu marinováním a gratinování. Osobně dávám přednost Prof. tedy pravé ofčí maso, jež někteří znají pod výrazem skopové.

Schopnost ovládat sen slábne

Utíkal jako o život v patách své střílející pronásledovatele. Když doběhl na okraj sto metrů hluboké skalní propasti, zastavil se, a na chvíli váhavě nahlížel přes okraj srázu. Kulky létající stále častěji a hustěji nad jeho hlavou ho vzápětí přesvědčily a tak skočil.

Trochu za letu řval, byl to přeci jen neobvyklí pocit, a ještě si nebyl stoprocentně jist. Dopadl poměrně lehce a hned se ohlédl za svými pronásledovateli. Z hrůzou zjistil, že někteří z nich jsou již taky dole, živy a zdrávy, jen někteří skok nepřežili.

Hyeny a lidé

Smradlavá "hyena" mi začala dýchat do tváře, prskajíc a hněvivě vyhrožujíc, cosi o mých pastelkách, kterými se s bídou najím, natož abych se jimi mohl bránit.
V tu chvíli se ve mě nahromadilo tolik energie a jistoty, že jsem mu řekl, co si myslím o smradlavých hyenách a tím to skončilo. Musel jsem být přesvědčivý nebo "hyeně" v několika minutách, prudce vzrostla duševní úroveň.

Zápisky z tajného deníku

Začínam mít stres, do Galaktického setkání zbývají tři měsíce a my jsme ještě nezvládli dat do kupy reaktivní jednotku, a pak frr zpátky domu. Je to tady pěkný, vo tom žádna, ale doma to taky nevypadá zle a přece jenom, človek je tam navyklej. Schází mi Kortona, naše druhý slunce.

Tiše klouzat nočním tichem, jen elektrické výboje mezi zadními nožkami brouka Pádníka Obloukového, brumem připomínají okolní prostor. Možná je to ševelení myšlenek, protékající jedna za druhou.

Mouchy a lidé serou

Skupina Radost kdysi zpívala, že existujou dva druhy lidí, ten jeden je posranej od much a ten druhej je posranej od much. Ten první druh, se zásadně od toho druhého liší. Je prvním svého druhu a ty ostatní jen jeho druh kopírují a nic na tom nemění fakt, že tvrdí opak.

Tahle jistota prvního druhu je pochopitelná, jestliže je pravdou tvrzení o prvním druhu. Druhý totiž tvrdí, že si to první vymyslel jen proto, aby ho poškodil a odsunul na druhé místo, zatímco první se ohrazuje svým umístěním, tudíž nemá zapotřebí lhát.

Střípky fantazie 2

Plný batoh
Je ráno, Ego musí vstávat a začít bojovat s chtíčem.
Má chuť si zahulit, oddělat své nepřátele, sebrat se a od všeho utéct, koupit Ferrari či Lambo, přecpat se melounem, oklátit nějakou micánu, otevřít si pivo, připojit se online a začít hrát Warcraft, pokochat se pohledem na spravedlivě trestaného policajta, setkat se s Dalajlámou, potřást mu pravicí a říci jak s ním soucítí a respektuje ho, nechat většině politikům zaplatit lobotomii, stáhnout americkou armádu z Iráku, vyřešit chudobu třetího světa, to všechno je na nic, pořád něco chtít.

Inspirace Werichem
I zabloudila česká bulvární média do Strakovo akademie a přistihnuvší v bufetu lelkujícího poslance, jala se mu položit jednoduchou otázku: Tak copak to tu dneska klohníte ?
Patláma, patláma , paprťála i patláma paprťála, paprťála paprťála, patláma patláma, odpověděl snad pravdivě politik.

A co na to média ? My mu nerozumíme, ale my mu věříme.
No však proto se to tak dobře čte.

Iritace barvou - pochybný rajc

Umění volby barevného odstínu není pro mnohé žádná legrace a přikládají mu nemalou důležitost, přitom nejdůležitější je mít kvalitně "nakalibrovaný monitor", aby zobrazoval korektně, což mnozí uživatelé nemají a vnímají zkreslený obraz.

V dnešní náročné a uspěchané době, kdy mnoho lidí na odpočinek ani nepomyslí, není divu, že výskyt poruch barvocitu je stále častější. I já sám jsem v poslední době nabyl dojmu, že s nimi není něco v pořádku. Často upadají do úzkostných stavů jde-li o barvy, podle mnohých nemají opodstatnění a bude to tedy pravděpodobně deprese. Důsledkem toho začnou pravidelně kontrolovat, zda má jejich kůže přijatelnou bělost, splňují rysy v obličeji předepsané parametry nebo nedej bože, jejich vous a sestřih není podobný někomu ze Saudovi rodiny.

Svatba, houbičky a země Nezemě

Mám strach hrdlo se mi svírá úzkostí a na čele vyskakují kapičky studeného potu. Viděl jsem je, jsou všude kolem mocní a bezohlední. Zbraně nepomáhají, nejsou s tohoto světa, ale přesto existují. Zakázali mi o nich mluvit pod výhružkou pekelných muk. Obestírá mě hrůza když mě přijdou navštívit. Přichází bez ohlášení, projdou zdí nebo sklem bez jakýchkoliv problémů. Našeptávají mi spoustu šílených a zvrhlých věcí. Zatím marně hledám pomoc, nikdo nevěří že existují, přestože existuje nespočet důkazů o jejich bytí. Nejsem sám koho navštěvují a spoustu lidí už vzali sebou pryč z tohoto světa.

Před lety to má dětská duše takhle viděla, dokonce jsme s kámošem založili speciální tým na obranu proti démonům. Náplň komanda spočívala vlastně jen v hledání tmavých odlehlých míst, tam za tmy vlézt dovnitř, nějaký čas vydržet a nepodělat se strachy. Někdy to bylo hodně těžký, naše dětská fantazie pracovala na sto procent a "to" co občas vymodelovala, se může dneska 3D animátorům jen zdát. Proto naše výpravy často končily zběsilým sprintem a divokým řevem. Přesto nás to moc bavilo. Jenže čas šel dál a ty "věci" ve tmě začali vymírat nebo co a bylo jich čím dál míň až zmizeli na dobro.

Noční můra nebo já už nevím

Včera v noci jsem měl bláznivej sen. Kupodivu jsem si ho docela zapamatoval. Zdálo se mi, že jsem se ráno probudil a zbláznil se. Nebylo zas tak složité to zjistit, protože vedle mě na posteli seděli Sadám, Usáma a Bush junior. George se pořád snažil kamsi bezvýsledně dotelefonovat, Usámovi se řinula z utržené nohy krev na mojí pelest a Sadám jenom tak seděl a na jeho tváři se rýsoval úsměv, který jsem naposledy viděl u těžkých pacientů beřkovického ústavu. V klidu jsem smotnul brko, dal si práska a podal joshe (jointa) Usámovi.

Vím že jsem porušil zásady protokolu a první měl dostat George, ale vím jaký zarputilí bojovník proti kouření to je, tak jsem se ani nesnažil. Musíme přivolat lékařskou pomoc pro Usámu nebo vykrvácí, povídám Georgovi a chtěl jsem mu vytrhnout tel. z ruky. To prase si nezaslouží pomoc, odpověděl a dodal, jen co se spojím se speciální jednotkou, ta to tady uklidí.