Pohled na skutečnost pokřivují pocity

Dneska jsem odhodil další stupeň rakety a pokračuji dále do mezihvězdného prostoru, který mám zhola neprozkoumán. Všechny mé dosavadní teorie a poznatky se začínají bortit nebo dostávají tak povážlivé trhliny, že se jen stěží udrží nad vodou. Všechno se začíná měnit. Je to jako by o tři góly vítězící hokejový tým, dostal v poslední třetině napráskáno a o tři prohrál. Je to šílený, hoši makáme, to bude dobrý.

Ač nejsem žádný fízl ani účetní, přesto obviněn z kontroly. Bylo to zvláštní. Znáš ten pocit, když tě soused tahaje za ucho, přivedl k tvým rodičům stěžujíce si na rozbité okno. "Váš synátor mi hodil do okna kámen", dodal ještě vytočený soused. V tu chvíli se na tebe začaly valit vlny bezradnosti a zoufalství, protože ty jediný jsi věděl kde leží pravda. Vlastně ani nevíš, proč jsi neutekl s ostatními když jeden ze starších kluků, soused z vedlejšího baráku, přesně mířeným hodem vysklil sousedovo okno.


"Já to nebyl", bránil jsem se plačky. "Tak kdo tedy, přestaň krýt grázly", naléhali rodiče a soused. Stejně jsem to neprozradil, už jsem věděl z minula, že mi to od hrozícího výprasku stejně nepomůže.

Když jsem trochu povyrostl a těšil se, že takové situace jsou minulostí. Jsem už přece velkej kluk, co má náležitý respekt, a jeho slovo má nějakou váhu. Jenže chyba lávky, situace kdy mé jednání bylo naprosto čisté, stejně klasifikovala protistrana jako nekalé, s úmyslem ublížit.

Ze začátku jsem se chlácholil, že takový pohled, na mou maličkost, mají jen ti co mě neznají, jenže to byl omyl. Dnes už vím, že když mé ego dovolí nechat se "ranit", nejvíc to bolí od člověka blízkého. Kde se v lidech které mám rád bere pocit, že jednám s úmyslem ublížit jim. Když si uvědomím, že jsem se poslední čas, snažil dotyčnému pomoci, měl jsem totiž dojem, že je to tak správně, obrátilo se mé jednání proti mně.

Zjistil jsem, že jednat s čistými úmysly je třeba stále. Okolí může být zaslepené a nemusí čistotu odhalit hned napoprvé. Své chování jsem podrobil opravdu důkladné analýze. Nezajímalo mě jak jsem se choval, ale proč jsem se tak choval. Naštěstí i s chladnou hlavou jsem neobjevil ve své hlavě pochybnost. Ani v první vteřině vzniklého konfliktu, nefigurovaly v mé hlavě zlé úmysly, naopak, byl jsem na daném místě a s takovými lidmi proto, že jsem s nimi chtěl být, sdílet situaci a případně pomoci.

Nebylo to nic platné. Už vím, že i kdybych se přetrhl, mohlo to klidně dopadnout stejně. Stejně jako já nemám šanci spolehlivě nahlédnout do hlav druhých, nemají druzí šanci vidět do té mojí. Abych druhého přesvědčil, že ho mám skutečně rád, a snažím se jednat v zájmu jeho dobra, nesmím po prvním pocitu vlastní ukřivděnosti, všechno vzdát, a litujíc se, zalézt někam do kouta a tam nadávat jaký jsou všichni blbci.

To je jediný způsob jak i tomu největšímu "dřevu" ukázat, že i takový "psí čumák" jako jsem já, nemá problém s (pravou) láskou.

Jak už jsem si několikrát stoprocentně ověřil jsem ryzí heterosexuál, přesto mám jednu, pro někoho, možná homosexuální úchylku. Dokážu milovat i chlapa. Se sexem to nemá absolutně nic do činění a dá se to těžko vysvětlit. Když tohle někde vyprávím, nemůžu si nevšimnout podivných rozpaků, zvlášť u mužského pohlaví. Mnozí jsou natolik zatížení předsudky, že by si nejraději hned překontrolovali, nemají-li po setkání se mnou natrženou prdel.

Nemám to nikomu za zlé. Většina považuje rovnici "sex = láska", za důležitý faktor láskyplného vztahu, pro někoho je doslova alfou a omegou. I kdyby se někdo permanentně najížděl viagrou a speedem (jak zpívá Vanessa v jedné písni), i takový provozuje sex jen zlomek času, jež je mu na zemi vymezen. No a co pak s tím zbytkem (času)?

V dnešní podivné době, má každý svých problémů až nad hlavu, mnoho z nás se musí sakra ohánět, aby dosáhl pocitu iluzorního a pomíjivého štěstí. Často kvůli tomu snášíme okolní tlak a žijeme ve stresu, který v mnoha případech, způsobuje podrážděnost a hněv. V takovém rozpoložení není ke konfliktu daleko, necháme se strhnout emocemi, a průser, kterého později můžeme litovat je na světě.

Žít každou pitomou vteřinu života v přítomnosti je pro většinu z nás nesmírně těžké. Místo toho, řešíme minulost a plánujeme budoucnost. To jediné podstatné je přítomnost, tahle vteřina. Ta jediná tvoří minulost, a budoucnost, když uteče. Po uplynutí je nenávratně pryč. Po ohlédnutí vidíme jen spoušť, jež napáchala nebo dala zrod nové, lepší vteřině v přítomnosti. Budoucnost tvoříme přítomností.

Naše omezené mozečky, nemají šanci pojmout všechny souvislosti něčeho tak, pro nás složitého jakým je celý vesmír. Otázka zní, jestli je to podstatné. Ludvík Pasteur, nazývaný "Přemožitel neviditelných dravců" vyhrál boj nad nepřítelem, kterého neměl šanci ve svém životě poznat. Původce vztekliny, byl objeven, a pozorován, až po jeho smrti. Přesto zvítězil, protože konal v té své vteřině jak nejlépe dokázal a neřešil nepodstatnou "omáčku".

Budu se snažit být jako on. Nepotřebuji vidět své nepřátele, ve skutečnosti neexistují, má mysl je vytvořila a je to tedy jen a pouze má vlastní soutěž. Karmu neojebu. Zvedám hlavu, párkrát "polknu suchej knedlík", setřesu ze sebe tu směšně malicherní lítost chudáčka a pokračuju dál. Nic jiného mi ani nezbývá.