Násilné vnucování názoru a předsudky

To co se mi stalo před pár dny v děčínském supermarketu Kaufland jsem chtěl původně rychle zapomenout. Dnes jsem na stránkách Českého rozhlasu narazil na jeho vyjádření znepokojení nad rostoucím počtem rasově motivovaných útoků a sílící radikalizací společnosti. Došlo mi, že i já jsem se stal terčem útoku. Nebyl sice rasově motivován, patřím k rase jež u nás určuje pravidla této "barevné" hry, ale jeho příčinu vidím právě v sílící radikalizaci společnosti.
Společnost je od nepaměti rozdělena odlišnými názorovými proudy a pohledem na Svět. Já sám, chtěje nechtěje, jsem její součástí s vlastním názorem a pohledem. Od chvíle co jsem si tohle uvědomil, řeším mnoho otázek. Jednu z nich, či můj názor a pohled na Svět je ten správný, řeší nebo řešila většina z nás.

Ta nejnebezpečnější paka se ve větší míře vyskytují ve skupině, která se již dobrala výsledku a je přesvědčena o jeho správnosti. Přesto jsou někteří její členové ochotni své přesvědčení vnucovat ostatním a neváhají přitom použít násilí. V mých očích to bohužel potvrzuje, že se ve výsledku mílí.

Užití násilí při prosazování vlastního názoru je špatné, na tom se snad shodne většina z nás. Ti z nás, kteří se na tom neshodnou, tvoří skupinu, kterou osobně vidím jako radikální. Mít vlastní názor a prosazovat ho lidsky akceptovatelným způsobem je v pořádku. Použití násilí a jiného zla považuji za extrémní, chcete-li radikální. Počet lidí, prosazujících vlastní názory tímto způsobem roste, a s nimi sílí radikalizace společnosti.

Zároveň mám dojem, že společnost v jistém ohledu hloupne. Tam kde místo přemýšlení nad argumenty a soustředěním na dialog vezmu do ruky klacek, leniví mozek. Máchání klackem si lze osvojit poměrně rychle, chytře polemizovat pomocí přesvědčivých argumentů a respektovat oponenta již vyžaduje jistou úroveň a čas.

Násilně to jde sice rychleji, ale radost z vítězství nebývá dlouhá. Přesvědčení a strach jsou dvě rozdílné věci. Strach se stane rutinou, rozplyne se a může ho nahradit touha po pomstě, končící výměnou majitele klacku. Násilí plodí násilí, říká se, a jsme v kruhu. Jedině upřímné přesvědčení nabyté svobodně, lze považovat za souhlas dávající záruky.

Uvedu příklad. Policii mnozí "respektují", protože si uvědomuji její obrovskou moc a v obavách mlčí. S tou pitomostí "Pomáhat a chránit" co mají načmárané na vozech to nemá nic společného. Mnozí jistě namítají, že poctivý člověk se nemá čeho bát, ale to je jen chiméra. I poctivý může sdílet odlišný názor či pohled na věc než policista, který je v dané chvíli popuzen a patří do skupiny, která nehodlá o žádné poctivosti diskutovat.

Pro samé žvanění jsem se doposud nedostal k původní příhodě. Takže až nyní.

Vyrazil jsem autem nakoupit do Kauflandu. Měl jsem chuť na pečené kuře. Kvůli těm pár drobnostem jsem sebou nechtěl tahat vozík. Proto jsem požádal na informační přepážce pro zákazníky o zapůjčení nákupního košíku, který jsem po složení sto korunové zálohy také obdržel. Zde musím poznamenat, že jsem při předání košíku nedostal žádné instrukce o firemních předpisech jak je zákazník povinen s košíkem zacházet. Stejně tak jsem si nevšiml žádného výstražného plakátu, zakazujícího po zaplacení nákupu zálohovaný košík vynášet z budovy Kauflandu. Věřím, že žádný takový předpis neexistuje a já se stal jen obětí mírně zapáchajícího frustrovaného burana, který si ostrahu supermarketu spletl s ostrahou vrahů v III. nápravně výchovné skupině někde na Borech.

Když jsem vynášel zaplacený nákup a namířil si to přes parkoviště směrem k autu, hodlajíc si po vyložení potravin vyzvednout sto korun zálohy a košík vrátit, někdo na mě agresivním tónem zařval ať se pakuji zpátky. Že ten částečně plešatý tlusťoch řval na mě, bylo jasné z oslovení, ty s tím košíkem. Když jsem toho hulváta uviděl, trochu mě zmátl (tohle agresivní podezřelé individuum s vizáží násosky IV.cenové skupiny jako ostraha?) a pomalu jsem pokračoval dál směrem k autu.

Ve vteřině byl u mě, zastoupil mi cestu, roztáhl něco jako teleskopický obušek a výhružně poznamenal, že tu ten košík nemá co dělat, ať ho vrátím, protože jsem ho beztak chtěl ukrást. Doposud klidně jsem odpověděl, že košík v ceně 90,- Kč mnou zálohovaný stokorunou snad ani ukrást nelze a že hned jak odnesu nákup, dojdu ho vrátit. Bohužel mi nedošlo, že zmíněný postup by fungoval jen u člověka na určité úrovni, ale ne u takového "Křováka" (Křováci ať mi odpustí). Okamžitě mě násilně obejmul, pokoušeje se mě jednou rukou stisknout mezi nohama a silou táhl zpět ke vchodu. Nejdřív jsem se nebránil a z legrace volal na procházející, aby zavolali policii, protože jsem se stal obětí úchyla co mi rukou projíždí přirození. Až když mi několik zevlounů odpovědělo, že nemám krást a patří mi to, došlo mi v praxi co znamená výraz "radikalizující se společnost".

Dál už to nebudu rozepisovat. Zavolal jsem na tísňovou linku policie, doufaje, že až přijedou pomůžou mi a nedostanu přitom naloženo. Přijeli asi za 15 min. Asi měli na služebně křišťálovou kouli, která jim řekla, že o nic nejde a klidně se můžou cestou stavit na Hamburger. V mém případě o nic nešlo, ale co kdybych potřeboval vážně pomoc. Nebudu spekulovat.

Nakonec jsem si pomohl sám, pokorně vrátil košík, nadiktoval příslušníkovi své nacionále, zatímco ostatní krátili chvíli konverzací s členem "fašounské" ochranky, který vysvětloval, že si mne spletl s jednou "známou firmou", ale stejně poznal, že jsem taky pěkná pakáž, která si na něj nepřijde, a kdybych ho nenapadl, nemusel mít problémy.

Přepadla mě netečnost, zdržel se všech reakcí, a propuštěn odjel domů. Začínám pomalu chápat jak to tady chodí. Polovinu z roku pobývám v zahraničí a nakupuji v Holandsku nebo v Německu. Nic podobného se mi tam nikdy nestalo a idealisticky věřím, že by to nebylo možné i když každý na první pohled pozná, že jsem cizinec a k tomu z východu, když promluvím. Zaměstnanec s takovým dobytčím přístupem by totiž brzy skončil ve frontě na pracovním úřadu. Po případné recidivě by byl odepsaný a to si tam v dnešní době těžko někdo dovolí.

Myslel jsem, že tu budujeme nebo jsme vybudovali společnost po vzoru té na západ od našich hranic. Dokonce i zdejší propaganda mě v tom dlouho utvrzuje. Přesto mám sílící pocit, že jde jen o kecy, prdy a beďary.

V pátek jdu volit. Vždy když hodím do urny volební lístek, uklidňuje mě ten iluzorní pocit, že ovlivňuji případnou změnu společnosti, kde mnou popisované zhovadilosti ztrácí živnou půdu.