Lidské požáry hasí zvířata

Již mnohokrát jsem se pokusil uchopit "to" za pačesy a nalézt odpovědi na všechny ty otázky co prolétávají, na křídlech mysli, mou hlavou a dokážou jednomu řádně zatopit. Některé z nich, jako by byly živeny benzínem či jinou prudkou hořlavinou, rozpalují do červena a tělem, které se stalo mořem, bičují s železnou pravidelností ohnivé vlny, spalující hrdlo, a dým z nich stoupající, dráždí oči, bránící se pláčem.

Požár byl založen, hasiči slaví "okurkovou sezónu", jejich zívání a malátnost znemožňuje jakýkoliv zásah a zbývá tedy poslední možnost, začít hasit sám. Jenže ne každému se chce okusit tu lopotnou práci s taháním věder ze vzdálené studny, zvláště když se zdá, jako by hrách na zeď házel. Plameny jedno vědro nespasí.
Protřelý avšak lenivý druh, vymyslel další možnost řešení. Vyštrachal odkudsi nehořlavý protipožární oblek, rozhodnut náhlým pocitem domnělého bezpečí, že nechá vyhořet obsah s tím, že forma neutrpí, přesvědčen, že ta skořápka je nesmírně důležitá. Odmítá se jí zbavit, takřka od té doby co se vyklubal a opečovává jí, s tvrdošíjnou precizností.

Našel zalíbení v jednom z výtvorů Matky Přírody, stal se želvou, dokonale ovládl její ochranný reflex a při sebemenším náznaku nebezpečí, bleskově mizí do svého krunýře, nebo skořápky chcete-li. Tam, opojen pocity Pána nedobytné tvrze, začne okolí kázat to své pokřivené a bohapusté evangelium, s úmyslem naverbovat další želvy.

Protože želva nedohlédne kraj lesa, houf utěšeně narůstá a s ním i pocit nedobytnosti. Tohle opojení bohužel netrvá dlouho. Každý krunýř se dříve či později podaří prorazit, hlavně když je úsilí hnáno touhou dravce po chutném masíčku, skrývajícím se uvnitř.

Je zřejmé, že ani na tento druh obrany nelze spoléhat. Navíc někomu přijde potupný a raději volí postoj Medojeda Kapského. Nezná strach a cítí-li se ohrožen, zaútočí i proti přesile. Jedná však v zájmu kořisti, k obraně se tedy nehodí a co teprve u požáru, tam napáchají víc škody než užitku.

Ach, ta inspirace světem zvířat. Jsme již tolik fascinováni, že zapomínáme, kdo jsme? Nemajíce žádný záchytný bod, bloudíme pralesem bezcílně používajíc jen své vrozené pudy nelítostného dravce a naší oblíbenou pochoutkou je Dobrák se svou nahotou a srdcem na dlani.

Prokazujeme jim velkou službu, slýchám od nich, trápí se ve své hlouposti a naivitě. Blázni bez schopnosti přežít. Jistě, "zvířata" to tak mohou vidět, vůbec si neuvědomují, že jednají jen ve svém zájmu, aby nechcípla hlady.

S tímhle zvířecím pohledem však brzy dojde žrádlo a nastanou jatka. Slabšího sežere silnější, jehož radost z vítězství ukončí ještě silnější. Ten poslední, začne žrát sám sebe, bojí se, nechce umřít hlady. Nakonec mu všechno dojde, že sežral sám sebe. Pochopil a chce svůj stav sdílet.

Je pozdě, nikde nikdo, měl svou poslední večeři zahájit mnohem dříve.