Jako by zkamenělá postava seděla na židli, bez viditelného pohnutí a zřejmého důvodu. Hlava jí hučí, nabývá pocit, že se za radiátorem usadil neúnavný cvrček, který o sobě dává vědět s buldočí vytrvalostí. Naklání se mírně vpřed a její oči, těkavě sledují ruku, zápasící s perem, snažíc se o čitelnější písmo.
Ruka však, zdá se, žije vlastním životem, a jakžtakž čitelné písmo, se po chvíli mění ve škrabopis, podobný hieroglyfům, kříženým klínovým písmem, psaných rukou dyslektika z prvního stupně základní školy. To aby stihla překotný roj myšlenek, vítězí kvantita nad kvalitou.
Mírná nevolnost, způsobená emocemi, stoupá od břicha vzhůru a docela výrazně narušuje soustředění. Stav klouzajících myšlenek, jedné za druhou, střídají chvilky něčeho, co se dá nazvat "konec šichty". Ego se uklidnilo. Své emoce uvěznilo, alespoň na nějaký čas, do textu, aby se k němu mohlo vracet a při čtení se opájet vlastním šibalstvím.
Stroje utichly a zpitomělý dělník blaženě usedá s lahváčem do křesla a vnímá jen příjemné účinky, prostupující tělem, jež má na svědomí nejspíš dobře vychlazený jedenáctistupňový "Sviňák".
Přichází zvláštní období. Hlava intenzivně větrá a pouští dovnitř čerstvý vzduch. Chvílemi má dojem, že na krku, místo ní, sedí kaktus, nebo nějaká mořská sasanka, která se jen tak vlní, přichycená na korálovém podkladu, lovíce svými jedovatými chapadýlky drobné korýše a jiné potvůrky.
Na co asi sasanka v tu chvíli myslí? Nejspíš nemá nejmenší tušení. Možná je na tom s hlavou stejně. Je spokojená, když jen tak roztáhne "krovky", otevře se a na nic nemyslí. Pokud kolem sasanky proplouvá dostatečné množství planktonu, jistě také chrochtá blahem.
Všechno má svůj konec, takže i hojnost planktonu není věčná. Bezstarostnost sasanky, potažmo ego-hlavy je ta tam. Sasanka uvolní místo jinému tvoru a hlava zase přežvýkává jednu myšlenku za druhou. Nemá to hloubku, ani váhu, a k tomu pravopis pod psa. Chybí tomu snad všechno, na co se dá v této souvislosti pomyslet.
Pošetilé ego hledá opět něco na přežvýkání. Prvotní spokojenost pominula. Hlavu zase bombardují myšlenky s otazníkem, na které do úmoru hledá odpovědi. Každá odpověď působí jako "náplast" na odřené koleno, bohužel jen krátkodobě. Přináší sebou totiž minimálně jednu novou otázku: "Je tohle stehno ohlodané až na kost"?
A tak hlava bláznivě sprintuje ke svému cíli, s touhou, odpovědět co nejdříve, vymanit se tak ze začarovaného kruhu a mít konečně pokoj. A je tu cíl v podobě odpovědi. Vítězný sprinter spokojeně oddychuje a již toužebně očekává převzetí zlaté medaile. Slavnostní ceremoniál vrcholí a na závodníkově hrudi se blyští cenný kov.
Ještě na "bedně" se v hlavě zrodila nová otázka:"Není náhodou taky něco pod kostí?" Radost vystřídala frustrace z nejistoty, jakou prožívá sportovec, odstavený kvůli podezření z dopingu.
Ego-hlava ztratila víru, že nalezla správnou odpověď a už zase přelétá z jedné myšlenky na druhou, jako moucha z hovna na hovno. Možná by měla někdy, místo divoké jízdy za medailí, zatáhnout za ruční brzdu, zastavit a věřit, že kde nejsou otázky, není ani třeba hledat odpovědi.
Přinejmenším to může být účinný druh odpočinku. Možná tak někdo odpočívá celé dlouhé roky a už vlastně ani nechápe význam odpočinku, protože nic nepotřebuje, vědíc, že má vše.
Sebevědomé ego sociálního netu jistě přivítá 
0 komentářů:
Okomentovat
Můžete použít některé značky HTML, jako například <b>, <i>, <a>, Nápověda