Brno-Cejl a moje zkušenost

Dnes jsem na serveru idnes.cz náhodou (idnes normálně nečtu)narazil na článek „Cejl není místo, kam se jde člověk jen tak projít,“ míní socioložka Souralová. Nejsem sice z Brna ani ho moc neznám, ale před pár lety jsem celý měsíc na Cejlu bydlel a po přečtení článku jsem se rozhodl povyprávět o svém pobytu v této speciální čtvrti. Můj velmi dobrý kamarád Jirka má v Brně sestru a v té době u ní byl na dlouhodobé návštěvě. Měla po městě mnoho známých a Jirkovi sháněla příležitostnou práci. Dokonce Jirkovi domluvila pronájem jednopokojového bytu v pavlačovém domě na Cejlu. Jirka mě často po telefonu "otravoval" ať se přijedu podívat na návštěvu, protože Brno je super, jak často dodával.
Bylo léto, měl jsem přes měsíc volno, tak jsem slíbil, že přijedu, neznajíc sebemenší podrobnosti o místě kde Jirka bydlel. Když jsem v Brně vystoupil z vlaku, už na mne čekal na nádraží. V tramvaji cestou k němu, začal mluvit o Cejlu. Většinou šlo o instrukce, jak se mám chovat, pokud budeme přepadeni. Dostal jsem strach. Na zádech jsem vlekl obrovský batoh, který znemožňoval útěk a v kapse relativně dost peněz. Jirka mne uklidňoval, ať to nechám na něm pokud se něco semele, že ví jak na to. Kámošovi věřím, tak jsem se uklidnil a spoléhal na něj.

Po výstupu z tramvaje jsme po chvíli zahnuli do postranní uličky. Byl večer, ubylo světla i lidí. Po pár set metrech, Jirka upozornil, že začíná to, čeho jsem se bál. Špatně slyším, takže jsem dusot běžící skupiny zaregistroval pozdě. Až když nás dokola obklíčila asi desetičlenná banda přibližně dvanáctiletých cikánů v čele s obrovským vlčákem, došlo mi, co se děje. Jirku trochu znali, hned po něm chtěli 50 korun a vzápětí i po mě. Nebylo mi dvakrát příjemně, hlava šrotovala naplno, jak z toho, ale mlčel jsem a čekal co udělá Jirka.

Řekl jim, že jsme totálně "dutý" a jako náhradu, když nás nechají na pokoji, nabídl malou krabičku plnou "trávy". Cikáni byli blahem bez sebe. S radostí přijali a spokojeně zmizeli ve tmě. Já si oddychl a Jirka se smál. Škoda té trávy, ale lepší než držková, nadhodil jsem. Když mi vysvětlil, že jim daroval tzv. divnomodel, smál jsem se taky. V minulosti jsme tak nazývali materiál, většinou z hermafroditických rostlin, který byl naprosto bez psychotropních účinků.

Dům, jež se stal na měsíc mým domovem byl taky horor, ale brzy jsem si zvykl. Typický třípatrový pavlačový dům, obklopující ze všech stran, špinavý dvůr uprostřed. Společné záchody na pavlači, smradlavá schodiště s pomalovanými zdmi. Řev, pískání a mlácení dveřmi na denním pořádku. Jirka a já, jediní běloši v baráku, proti drtivé přesile cikánů. Nutno dodat, že jsme s nimi neměli žádný vážnější konflikt a po pár dnech nás přijali jakoby jsme tam bydleli odjakživa.
Bydlení v takovém šíleném domě mělo jednu velkou výhodu. Hlasitá hudba, mejdany, hlučné návraty z baru v pozdních nočních, to vše jsme si mohli dovolit, aniž by si kdokoliv z nájemníků stěžoval. Všichni dělali to samé. Kdybychom doma chtěli válcovat plech, nebyl by to problém.

Byla to sranda, rád na to vzpomínám a v souhrnu jsme paradoxně zažili více problémů s normálními Brňáky. Kamkoliv jsme vlezli (bar, hospoda, klub) a spustili tu naší "švédskou" češtinu, bylo nám mnohokrát naznačeno, že jsme cajzli, nejsme v Praze a nejsme žádoucí.
Do Prahy to máme z domova 120 km a náš slang a dialekt se od toho pražského dost liší. Nakonec ten brněnský trochu rasismus, byla jediná věc, co nás v tomto jinak krásném městě, docela srala.