Podivná návštěva pana Fialového

Předminulou noc jsem nějak nemohl usnout tak jsem vstal a šel na cígo do obýváku. Hrozně jsem se lekl, dokonce málem zakřičel, v mém křesle seděl fialově fosforeskující chlapík a pojídal nedopalky z mého popelníku. Proč do sebe cpeš takovej sajrajt, zeptal jsem se již poněkud klidnější. Zcela vážně se mi snažil namluvit, že ty vaťany po mně jsou pochoutka, jakou u něj doma na HD 189733 prostě neznají.

Hned mi došlo, že mám co do činění s totálním magorem napatlaným po celém těle nějakou barvou obsahující fosfor, ta písmena s číslem označují nějakou planetu v souhvězdí labutě takže by to musel být mimozemšťan.
Začal mi vysvětlovat, že jeho úkolem je likvidovat zlo tak, že ho do sebe nasaje, něco jako velký vysavač a že prý má problém s identifikací našeho pozemského zla a potřebuje někoho na analýzu.

Jako by mi četl myšlenky a věděl o mých pochybnostech, vznesl se asi půl metru nad zem, celý se ještě víc rozzářil a od nohou mu šlehaly zeleno modré blesky až do podlahy. Když si všiml, že začínám panikařit, jeden z blesků jdoucí od nohou mně zasáhl do hlavy. Na chvíli jsem pozbyl vědomí.

Když jsem se probral, po strachu ani památky, došlo mi, že můj duševní rozhled nápadně vzrostl a já cítím i jemné záchvěvy zla v okruhu několika kilometrů. Po chvíli mi z toho začalo být špatně. Na tak velký příval sraček jsem nebyl připraven a nějaká neviditelná tíha mě tlačila, doslova zadupávala do země. "Musíme si pospíšit, dlouho tu tíhu neuneseš", řekl pan "fialový", a dal povel k odchodu.

Po naší Zemi jsme se přesunovali, pro mě neznámou dimenzí, já jako soudce hledající zlo, které kolega úspěšně "vysával". Ten "výlet" mi připadal jako celá věčnost. Ke konci jsem pociťoval šílená muka žalu, frustrace a beznaděje, přesvědčený, že tolik bolesti nejsem schopen unést a brzy té ukrutné tíze podlehnu.

Začal jsem svého Známého velmi obdivovat. Ač nafouklý zlem k prasknutí, stále se tajemně uculoval a o nějakých psychických problémech, podobným těm mým, nemohla být řeč.

Konečně jsme se vrátili ke mně domů, veškerá tíha ze mě jako zázrakem opadla, a mohli jsme začít hodnotit výsledky našeho úsilí.

Během dalšího týdne, stráveného na internetu a sledováním televize, se začali dít vskutku neuvěřitelné věci. Izrael uzavřel mír s Palestinou, uznal její svrchovanost a začal se stahovat z okupovaných území. Čínská armáda, rozlezlá po Tibetu, začala balit a ohlásila, že do dvou měsíců, definitivně odejde. Dalajláma se vrátil do Lhasy. V Barmě skončila občanská válka a všichni političtí vězni dostali svobodu.

Když začali v Africe hromadně padat diktátorské režimy, nahrazené vládou pro lidi, nevěřil jsem vlastním očím a vřískal radostí. To hlavní, však teprve přišlo.

Američané se domluvili s Rusy o definitivním jaderném odzbrojení, přidala se Čína, Indie a všechny ostatní jaderné mocnosti. Všichni dohromady založili fond z ušetřených peněz za zbrojení, a že jich bylo pohádkové množství, začali se dít skoro zázraky.

Saharská poušť se začala stále více zelenat pod náporem zemědělců, využívajících důmyslného zavlažovacího systému, postaveného národním společenstvím. Lidí trpících hladem, začalo vytrvale ubývat. Bývalá chudina začala posílat své děti do školy, jež přestala být luxusem.

Nejvyšší zástupci velmocí a světových náboženství se na vrcholné schůzce schůzce domluvili na vzájemné spolupráci, respektu a pomoci. De facto byl zahájen proces vzniku národa Pozemšťanů.

Byl jsem blahem bez sebe a děkoval "Fialovému", že tak krásně vysál "zlo". Znovu se tajemně usmál a začal mi vysvětlovat, že pouze ukradl většinu našeho ega a pomohl propojit naše kolektivní vědomí. Zlo nám tedy zůstalo, ale jen jako protiváha, k uvědomění si dobra.

Můj, teď už přítel, pan Fialový se chystal vrátit domů a mě pálila na jazyku ještě jedna otázka. Co bude dělat se vším tím nasátým egem? Prý si ho vezme sebou domů, kde ho chtějí podrobit výzkumu. Pro jeho civilizaci je to pojem bez obsahu, prozatím, nad rámec jejich chápání.

Trochu jsem té civilizaci záviděl a doufal, že k nim pan Fialový, nezavleče něco jako "veš do kožichu".

Když odletěl, začal jsem myslet v obavách na ostatní lidi, zda-li jsou šťastní. Mé obavy trvaly krátce. Došlo mi, že ostatní myslí stejně a to je věru mocná zbraň proti zlu.