Jaro je v plném proudu a na mě to zase přichází. Touha zmizet a jen tak se bezcílně poflakovat. Brouzdat se neznámými místy, kde nikdo neví kdo jste. Neznámí lidé vám s úsměvem hledí do tváře a občas dokonce pokynou na pozdrav, nezatíženi předsudky plynoucí ze známosti osob.
Najednou z vás spadne ta křeč, ten balvan co sebou den co den nosíte. Tu "musíte" zalhat, tu použít falešný úsměv. Jindy zase znalecky pokývat hlavou na hovadinu vypuštěnou kolegou. Ta neustálá kontrola a soustředění, aby se náhodou nezačal člověk chovat přirozeně.
Tohle není můj případ, snad jen nepatrně, ale čistej rozhodně nejsem. Kdo jsme, že. Ten nad náma mi promine.
Okouzlení z neznámých míst nám mimo jiné umožňuje absence naší minulosti na daném místě. Bez minulosti to se to špacíruje jedna báseň. Hodnotí přítomnost, ne to čím jste byli, tedy alespoň na čas. Při cestování to nevadí, nezdržíte se dlouho na jednom místě, takže můžete zanechat vzpomínku, jaký to borec vlastně jste i když si u vás doma někteří myslí něco o kokotovi.
Cestování zavání nádechem svobody, pocitu bez "koule u nohy" a je celkem jedno zda-li jste v sousedním městě nebo Bhútánu. Stačí být dostatečně daleko, tak aby jste byl pro kolemjdoucí neznámý. Pokud navštívíte nějaké místo kde se na čas zdržíte a komunikujete s domorodci, všímejte si, jak vás nazývají. Nejdříve při jejich rozhovorech o vás později při vašem oslovení. Může to lecco napovědět.
Mě, například, při pobytu v Egyptě už druhý den dali název či přezdívku "Jakuza". Sice jsem v tom neviděl valný smysl, snad jen kvůli mému potetovanému tělu, ale pořád lepší než když přede mnou v Maroku někteří domorodci odplivovali na zem. V Řecku se zase pro změnu, při setkání s mojí maličkostí, staří dědkové a báby, křižovali a mumlali cosi o pekle.
Jediné co jsem z tohoto chování pochopil je, že budím dojem zatracence spějícího do plamenů pekelných. Pro mne to hlavně byla motivace, přesvědčit je, že zase takový pekelník nejsem.
První dojem dlouho nevydrží, plivání a křižování ustane a nás čekají jen samá příjemná setkání. Nebo taky ne a všechno může "být na houby". Jenže tohle všechno je v našich rukách. V tom vidím tu svobodu na cestách. Jak nakládám s dneškem, takový bude zítřek.
Šťastnou cestu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentářů:
celej život je cesta a kam se člověk vydá, je jen na něm... souhlas, málokdo se umí oprostit a svobodně na vlastní triko bez osobního komfortu jít tam, kam ho "něco" táhne, za poznáním.... přeju víc objevů, než měl třebas kolumbus;)!
Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, mosazná včelka od vlkodlaka, rezavý kvér, můj vrah a sto let stará špína...
K.Kryl
Okomentovat
Můžete použít některé značky HTML, jako například <b>, <i>, <a>, Nápověda