Svatba, houbičky a země Nezemě

Mám strach hrdlo se mi svírá úzkostí a na čele vyskakují kapičky studeného potu. Viděl jsem je, jsou všude kolem mocní a bezohlední. Zbraně nepomáhají, nejsou s tohoto světa, ale přesto existují. Zakázali mi o nich mluvit pod výhružkou pekelných muk. Obestírá mě hrůza když mě přijdou navštívit. Přichází bez ohlášení, projdou zdí nebo sklem bez jakýchkoliv problémů. Našeptávají mi spoustu šílených a zvrhlých věcí. Zatím marně hledám pomoc, nikdo nevěří že existují, přestože existuje nespočet důkazů o jejich bytí. Nejsem sám koho navštěvují a spoustu lidí už vzali sebou pryč z tohoto světa.

Před lety to má dětská duše takhle viděla, dokonce jsme s kámošem založili speciální tým na obranu proti démonům. Náplň komanda spočívala vlastně jen v hledání tmavých odlehlých míst, tam za tmy vlézt dovnitř, nějaký čas vydržet a nepodělat se strachy. Někdy to bylo hodně těžký, naše dětská fantazie pracovala na sto procent a "to" co občas vymodelovala, se může dneska 3D animátorům jen zdát. Proto naše výpravy často končily zběsilým sprintem a divokým řevem. Přesto nás to moc bavilo. Jenže čas šel dál a ty "věci" ve tmě začali vymírat nebo co a bylo jich čím dál míň až zmizeli na dobro.


Byla sobota, svateb čas a já se chystal Klímisovi(kámoš) na svatební mejdan. Konal se na samotě v malé hájence při kraji lesa. Dobrý místo, nebudeme nikoho rušit, až se tady všichni zlejou. Že dnes uvidím své staré známé z dětství, ani potuchy. Zábava se rozjela. V baru najdu Metaxu a spokojeně koštuju. Začalo se stmívat, z flašky notně ubylo a někdo u stolu vyndal sáček lysohlávků. Nějak se to rozdělilo mezi náš stůl. Já dostal asi 20-30 plodnic. Abych se nemusel vymlouvat, hrstka hub putovala do sklenice Metaxy. Koloval joint a na panáka jsem zapomněl. Později v noci na něj znova narazím, neupito, houby na dně a u stolu nikdo. Kopnul jsem ho do sebe a houby vyhodil. Louhovalo se to asi dost dlouho a to mi hned nedošlo. Oslava gradovala a nějakej "apoštol" rozdával "koule" kalícím. Připadal jsem si trochu jako spiderman, zlepšil se mi nápadně zrak a sluch, vnímání jak indiánskej stopař a k tomu příjemná euforie. Nevím jak se to událo, ale i já tu kouli slupnul.

Na grilu se otáčel zbytek prasečí nohy a oheň pod ním jen žhnul. Sedím hned vedle v trávě fascinován žhavými uhlíky a najednou slyším z dálky hukot, který postupně sílil. Nedal se určit směr ani původ. Když jsem si uvědomil, že zvuk pochází z vnitřku mého těla, dostavil se nával strachu a já začal utíkat do blízkého lesa, nohy jak dvě pružiny nadnášeli 10cm nad zemí. V lese tma jak v pytli, ale já viděl jak ve dne a neomylně překračoval spadlé kmeny a větve. Na jednom pařezu zahlédnu sedět postavu. Hned mi došlo, že není od "nás". Tyrkysově zářící tělo, žádný nos a pusa, ani oči. Nemohl mluvit, ale komunikoval jinak a já mu rozuměl. Vyzařoval z něho respekt a zároveň soucit. Strach zmizel a mé nohy sami pokračovali dál lesem tou nejšílenější cestou instiktivně k 10km vzdálenému domovu. Vyšel jsem z lesa na silnici u řeky. Bylo jasno, hvězdy a měsíc zářili. Korytem řeky teklo zlato a diamanty. Stromy na břehu, silnice, dokonce i projíždějící auta vytvářeli dohromady neuvěřitelnou nádheru dokonalých tvarů, barev a harmonie. Pořád jsem jenom pochodoval, brada dolů a vykulený oči, a vzdychal nad tou nádherou kolem. Tolikrát už jdeš kolem a nikdy tu nádheru nevidíš. Snad mi bude jednou souzeno sundat tu pásku z očí jednou pro vždy a bez "berlí". Těch 10 kiláků uběhlo jak nic a ještě doma ve městě jsem se rozplýval nad kdejakou domovní fasádou a několika kašnami. Nepodporuji drogy, ale musím poděkovat houbám, otevřely mi oči. Přiznávám směle, že jsem slepej, tupej, blbej a náprava bude těžká a zdlouhavá, ale stojí to za to.