Nezáleží na tom kdo jsme, ale co si lidi myslí

Jako spíše podprůměrný člověk a pisatel, jsem v dnešní době dospěl k názoru, že už bych se měl konečně rozhodnout, přestat přešlapovat na rozcestí, a zvolit mezi jednou z posledních dvou, zbývajících cest. Smíření nebo drsný bulvár okořeněný nejlépe amatérským pornem. Ta třetí cesta, tvořit kvalitní obsah je mi zapovězena. Nadání jsem ve své genetické výbavě neobdržel a jsem líný.
Jsem ve skutečné tvůrčí krizi. Stále si stěžuji.Co mám proboha psát. Koš na nápady je prázdný. Mé ego se cítí nespokojené. Sem tam doslova vypotím článek a když jsem hotov, kochám se výsledkem, kroutím si bradavkami jak jsem dobrej, ale ouha. Po publikování a nějakém čase života článku na blogu zjistím, že to co jsem považoval za dobrý článek je odpad, který nikdo nečte, a naopak. Poučen těmito zkušenostmi brouzdám po netu, hledajíc ten správný příklad kvalitního obsahu, který přesvědčí návštěvností o svých kvalitách, aby mě inspiroval k napsání podobných skvostů, a já mohl sledovat strmý nárůst umístění na Toplistu, či snad dokonce atakování čelních pozic, tedy zároveň vstup do Síně slávy, kde mi nadšeně třesou pravicí Vyhulánovi, Ptákovi, Dellfensovi, a jiní velikáni.

Pokud se rozhodnu pro cestu smíření a konečně si přiznám svou úroveň psaní v té dnešní obrovské konkurenci, mohl bych nalézt konečně pohodu a mír, a v klidu si šmrdlat tu svojí hatmatilku, co mi často nežere, ani můj dobrý kamarád. Alespoň kdyby ta hatmatilka měla nějakou úroveň. Není tak důležité rozumět sám sobě, ale aby vám rozuměli ostatní. Toho se mi bohužel nedostává, pominu-li těch pár "psychopatů" co smýšlejí podobně, byl bych jak kůl v plotě.

Vím tedy na čem jsem. Prozradil mi to všemocný internet. Brouzdám, projíždím stránku za stránkou, hledám tu navštěvovanou kvalitu. Občas se zaseknu a strávím dlouhý čas prohlídkou kvalitního obsahu, ale kde je ta návštěvnost, říkám si? Jakto, že takovouhle "pecku" (nemyslím náš blog!), má jen několik sporadických přístupů denně? Stránky, co jsem navštívil předtím, byla jen řídká směs sraček, částečně obšlehnutých odjinud a jako třešnička na dortu, prcání, mrdání, šoustání a kundy, bobři, mušle, pindy, pekáče, ale přístupů jak máku. To by mohla být dobrá cesta na návštěvnost, vrhnout se na Kundologii a prošpikovat to "bombou", jaké kalhotky si dnes na sebe oblékla Paris Hilton, když šla na drink. Nakoupit hafo zpětných odkazů, nastudovat SEO, rychle zvednout Rank a hyjé.

Nebo bych mohl psát o počítačích a zúročit mé odborné znalosti, protože v mém blízkém okolí platím za odborníka. Naštěstí jsem soudný a vím, že "jednooký mezi slepými král". To co znám dneska zvládne lecjaký klučina z "osmičky", a nebo se hádat s nějakým vystudovaným informatikem, že můj postup je špatně, přestože mi funguje, mě nebaví.

U některých uživatelů je samozřejmostí mít blog propojený s ostatními službami. V reálném světě s cizími lidmi moc nekomunikuji, stejně to mám i na síti. Na facebooku jsem byl asi týden čistého času a smazal jsem účet. Chvilinku mě to bavilo, jako každá nová věc, ale pak jsem to nerozdýchal. Nejsem z generace vychované internetem, to je velký nedostatek, a nejvíc mě "rozhazovali" někteří známí z reálu, kteří tam vedou druhý život, jehož prezentace je povrchní, přiblblá a směšná. Asi bych skončil stejně, a to nechci, proto jsem odešel.

Je taky možné, že nejsem schopen posoudit kvalitu a to co mi připadá jako hromada sraček, znalec pozná jako hodnotnou informaci, a já žiji v přeludu.

Nakonec jsem tedy k úplnému smíření nedošel. Zdá se, že vím na čem jsem. Jako podprůměrný nemám šanci na úspěch, ale co ti dobří, kteří jsou tak málo čteni. Zbývá mi tedy smířit se s tím, že rovnice, "vyšší kvalita = vyšší spotřeba" většinou v životě neplatí.

Na závěr citace úryvku jedné písničky od skupiny Kurtizány z 25.Avenue

Nezáleží na tom kdo jsme
ale co si lidi myslí
Nezáleží na tom kdo jseš
ale co si lidi myslí.