Tibetský a český boj za svobodu; a pokrytectví

Celé mé dětství, byla má země okupována mocným sovětským obrem. Generace mých rodičů se v mládí pokusila svobodně nadechnout a vzít budoucnost do svých rukou. Šedým eminencím v Kremlu se to přirozeně nelíbilo a přikázali sovětské "vojenské botě" a jejím přisluhovačům, aby našemu volnomyšlenkářství šlápli na kuří oko.

Akce se vydařila a oprsklým sovětským "turistům", se u nás natolik zalíbilo, že zvedli svou prdel, až po dlouhých 20.letech. Jako dítěti, mi to bylo šum a fuk. Šmelil jsem s ruskými vojáky dělobuchy a dýmovnice, za české pivo, a byl spokojený. S přibývajícím věkem, nepatrně vzrostla i má inteligence a já pochopil, že je něco špatně.
Malá, relativně bezvýznamná země v područí mocného obra, svět prošpikovaný jadernými raketami, všudypřítomná paranoia a nepřátelství dvou rozdělených táborů. Jiná doba, jiný svět. Nikdo k nám nevlítnul pomoci udělat pořádek. Kdo by si chtěl pálit prsty kvůli bezvýznamnému chudému prckovi a riskovat konfrontaci s obrem potažmo globální konflikt.

Daleko od nás, ve vnitrozemí Asie, obklopena horskými velikány, leží relativně malá, bezvýznamná země, v područí mocného obra. Neoplývá ropou, ani nerostným bohatstvím, snad jen strategickou polohou (podobně i naše země), a pro pragmatického businessmana má nevalný význam. Vnímavý člověk však ví, že se tam skrývá poklad nedozírné ceny. Tím pokladem je tibetské duchovní bohatství, jeho lidé a nádherná, většinou nedotčená příroda. Ano. Myslím na Tibet, jako již mnohokrát a sílí ve mně pocit, že máme něco společného.

 Tibetská Lhasa

Tibetskou nezávislost vyhlásil 13.dalajláma v roce 1913. O pět let později vznikla naše republika. V září roku 1938, se mocní té doby sešli v Mnichově na kus řečí a při té příležitosti, podškrábli papír "o nich bez nich" a bylo po republice. Idea demokracie, se uložila k předlouhému zimnímu spánku. Přešla válka, Únorový puč, šedivě temná 50.léta. Až roky šedesáté přinesly závan svobody a naděje, které v šedesátém osmém úspěšně zadupala do země "sovětská bota" a její slouhové.

Od vyhlášení nezávislosti Tibetu, plynul čas nezměněným tempem a Tibetští budhisté dále usilovali v míru o své zdokonalení a cestu k osvícení. Když v Československu převzala komunistická strana moc, zneužila mimo jiné poválečné euforie poctivých lidí, plivla demokracii do tváře a začala uvádět do praxe svou vlastní představu o společenském zřízení. V té době se v Tibetu blížila vzdáleně podobná změna.

V roce 1949 vstoupila do tibetské provincie Amdo pro změnu "čínská bota", a de facto tak zahájila okupaci. Čína jako jedna z kolébek budhismu, nakažená epidemií komunistické ideologie, plivla Buddhovu učení do tváře a došlápla si na své "bratry".

 Veliký Mao, bývalý vůdce čínského národa

Čínský vůdce Mao přirovnával budhismus respektive veškeré náboženství k opiu a rozhodl se "nemocné" Tibeťany vyléčit, a pomoci vybudovat, z "nešťastné" země, moderní a šťastnou společnost po vzoru té čínské. Když u nás komunisti popravili Miladu Horákovou, tři měsíce na to, zaútočila Čínská Lidová osvobozenecká armáda o síle 40000 mužů na hlavní město východního Tibetu Čhamdo a za dva dny porazila osmitisícovou tibetskou armádu.

Guvernéra Čhamda Ngaphö Ngawang Džigmeho, vzala do zajetí, aby ho později s ostatními tibetskými delegáty, donutila výhrůžkami dalšího vojenského násilí, podepsat nechvalně známou "sedmnácti bodovou dohodu o mírovém osvobození Tibetu", kterou Dalajláma na konci padesátých let vypověděl, protože byla tibetské vládě vnucena hrozbami vojenského násilí.

Mezitím, padlo desítky tisíc Tibeťanů při obraně své země, tisíce buddhistických mnichů bylo popraveno kulkou do zátylku a mnoho klášterů zničeno a vypáleno. Dalajláma uprchl do indického exilu a s ním přibližně 80000 Tibeťanů. Rudá prdel čínského obra, sedí dodnes na tibetské židli a decimuje tibetský lid a jeho kulturu. Stejně jako v případě Československa se žádný "David", který by porazil obra, nenašel.

 Ztracená svoboda bolí

Odtud, již spekuluji. Po celý čas se našlo množství lidí a zemí, jež proti neomalenému chování Číny protestovali. Bylo zasláno mnoho protestních nót, dopisů, peněz, zorganizovány různé demonstrace, akce a koncerty na podporu Tibetu, bohužel bez valného účinku. Mocní tohoto světa nikdy nepodnikli razantní kroky tak, jako když je to v jejich zájmu. Být Tibet jedním z největších vývozců např. ropy, jistě by Číně všechno tak hladce neprocházelo. Sadám strčil nos do Kuvajtu, dostal napráskáno a sám je "na pravdě boží". Jak říká můj přítel Arrhet, seděj nám na víčku od nádrže. Dostatečný důvod ke stresu a tvrdé akci.

Čína není Irák a Tibet není Kuvajt. Čína je vojensky silná velmoc, vlastnící jaderné zbraně a obrovský trh. Riziko konfliktu je příliš velké a ty mnoha miliardové zisky z tamního trhu nejsou taky k zahození. Příklad za všechny. Pan Google sice ví, co za sviňárny se v Číně jede, pochází přece ze země, kde je svoboda slova zakotvena v ústavě, přesto mu nevadí poskytovat své služby. Pro morálku není ve kšeftu místo, důležité je cinkání zlaťáků.

Tibet nemá ropu ani jiné komodity, tak proč si "pálit" prsty. Sem tam zaprotestujeme, pošleme další nótu, uděláme hurá akci, kde nám na koncertu Bono zvedne bojového ducha, a my můžeme v klidu otevřít v Číně další zahraniční pobočku firmy a podepsat kontrakt za nějakou tu miliardu. Politik s hroší kůží připne odznak tibetské vlajky na klopu saka, zaprudí na nějakém přiblblém shromáždění "bojovníků" za svobodu Tibetu, usměje se do kamery, zapózuje fotografům, a spokojeně odkráčí domů posbírat politické body. Později si třeba bez mrknutí oka "nasype" popel na hlavu, když začne nějaký brunátný "komanč" z čínského politbyra, mlátit pěstí do stolu.

Boj cizinců za svobodu Tibetu stále častěji připomíná tragikomické divadlo pokrytců. V žádném případě nejsou takový všichni a už vůbec ne samotní Tibeťané, ale divadelníků, zdá se, přibývá. Přijde výročí okupace, zajdou někam na demonstraci, dají pivko, jointa, poklábosí se známými o těch "čínských zrůdách" a uspokojeni se těší na příští rok.

Tibet, už nikdy nebude takový jaký býval. S Číňany 50 let nikdo nepohnul a asi ani nepohne. Všímavý člověk to vidí, cítí to i Dalajláma, že naděje, na jeho návrat a odchod okupantů z Tibetu, je mizivá a stále slábne. Zbavme se pokrytectví a usilujme o dosažení podobné úrovně, jakou má nezměrně soucitný Dalajláma. Čím více nás bude, tím méně problémů bude sužovat tento svět. A to je taky "boj".

Drazí Tibeťané, miluji vás a soucítím s vámi. Více již nezmohu.

Zdraví vás idealista a jak někteří usuzují, pseudohumanista Daga.