Je obava z ultrapravice jen odvádění pozornosti?

Když jsem před nějakým časem na blogu rozebíral hrozící nebezpečí pravicového extrémismu v Evropě, většina lidí si nic takového neuvědomovala. Někteří problém ještě bagatelizovali a obviňovali jedince upozorňující na nárůst vlivu extrémní pravice z odvádění pozornosti.

Jeden čtenář mi napsal, že Evropu zamořují muslimové apod. ve velkém a já prý odvádím od problému popisujíc činnost několika málo bezvýznamných jedinců.
Když v Německu před 2.světovou válkou nacionální socialisté v čele s Hitlerem připravovali její zahájení, zbrojní průmysl jel naplno a masově se zbrojilo, mnoho lidí, kteří na to upozorňovali, nebylo bráno vážně. V Británii toho času, to byl například W.Churchill, který neustále upozorňoval na rostoucí fašistické nebezpečí a válku. Sklízel za to od svých kolegů posměšky, narážky o senilních dědcích, většina mu nevěřila, že by v Německu po 1.světové válce bylo něco takového možné. Ti samí, ho o pár let později prosili, ať zachrání Británii před Hitlerem.

Dnes je jiná doba, lidé se mění, ale myšlenka nacismu a jeho podpora, přetrvává dodnes. Dnes, stejně jako v minulosti před válkou,lze ve společnosti najít tři základní druhy lidí z hlediska jejich postoje k této bezpochyby kontroverzní ideologii.

První skupina, a řadím se do ní i já, nacismus a vše kolem něho odmítá, jako scestnou, netolerantní, nesvobodnou, násilnou a primitivní ideologii, a uvědomuje si naplno nebezpečí s ní spojené. Pominu-li vzdělané a inteligentní šéfy extrémní pravice, kteří svůj "dar" zneužívají službě extrému, domnívám se, že je drtivá většina přívrženců "selského rozumu" se základním vzděláním a zjednodušeným pohledem na svět. Dohromady se tedy jedná o jakýsi druh "armády", složené z "chytrých velitelů", rozdávajících rozkazy "hloupým pěšákům", kteří je v terénu s radostí plní, využívajíc svých fyzických dispozic, svého jediného potenciálu.

Druhou skupinu, tvoří lidé, ne nepodobní výše jmenovaným "pěšákům". Nejsou sice přímými stoupenci ultrapravice, ale neschopnost, správně pojmenovat příčiny jejich životních strastí a frustrace, je z pohodlnosti nutí ultrapravici nepřímo podporovat, zvláště, když dojde na akci v místě jejich bydliště.

Pan Novák bydlí na sídlišti. Když se před lety přistěhoval, byl tu celkem spokojen. Dnes sdílí svůj životní prostor se stále narůstající komunitou nepřizpůsobivých Romů. Kvůli tomu je nasraný a jeho nasranost roste, protože má pocit, že s tím nikdo nic nedělá. Jedinou snahu o řešení problému je schopen vidět, při občasných nájezdech ultrapravičáků v místě jeho bydliště, kteří problém s cikány řeší způsobem jim tolik vlastním, tedy násilím. Sám o sobě rád prohlašuje, že je slušný člověk a násilí nemá v jeho životě místo, ale v daném případě se postaví na stranu vyholených hlav.

Třetí skupinou jsou členové a sympatizanti ultrapravice. Jak jsem již psal, většina neoplývá "širším rozhledem" a místo hlubšího zamyšlení, zjednodušeně a přímočaře určí příčinu problému. Stejně tak vypadá i jeho řešení, tedy použití násilí. Ten zjednodušený pohled chápu na obou stranách, přestože je naprosto proti mému přesvědčení. Jednu věc jsem však doposud nepochopil. Co všechno je pro ultrapravici nepřípustné a hodné potrestání? Jako odpůrce ideologie nečtu jejich stanovy a programové cíle a obrázek jsem si udělal čerpajíc ze svých životních zkušenností.

Ještě před pár lety, mě jeden přibližně šestnáctiletý skinhead, strčil zezadu ze schodů, doprovázeje to slovy, ty zasranej, zfetovanej anarchisto. Chápu jednání toho dítěte, vím jak to mají hozené. Šel jsem domů z nějakého baru v mírně podroušeném stavu, kapuci na hlavě a bomber. Pro dětského skina jasný signál, anarchista, sejmi ho. Vzhledem tomu, že to nedochůdče hlídala zpovzdálí čtveřice namakaných o dost starších kolegů, nepokoušel jsem se útok oplatit a soustředil se jen na kontrolu pádu ze schodů, což se mi podařilo a vyvázl jsem bez jediného škrábnutí. Nebyla to má jediná životní zkušennost a dodnes nemám příjemný pocit, když na ulici míjím skupinku jejich přívrženců.

Reakce na mou osobu mi jen potvrzují jejich povrchní vnímání. Jak to, že jsem viděn jako jejich nepřítel? Pokud vím, jsem "bílej" jako poleno, narodil jsem se v této zemi, a flákal jsem se pouze jednou, půl roku, pobírajíc podporu v nezaměstnanosti, jinak celý život pracuji, platím daně a nekradu. S takovou referencí nemusím mít přece obavy. Zapomněl jsem však, že tohle holohlavého Pepíka ve finále nezajímá, je to příliš složitá dedukce a jeho rozhodnutí vyplynulo z mé vizáže. Kapuce a bomber mě odhalili, jako nenáviděného nepřítele jejich představy kvalitní společnosti. Dnes, kdy můj věk pokročil, radikálnost mládí odvál čas, a s ní i má uniformita, nemám s ultrapravicí, již žádný osobní problém. Štěstí, že jsem nebyl nucen podstoupit, nějaký kosmetický zákrok na vybělení kůže. Jsem bílej jak sejr.

Odpor vůči ideologii však zůstal a představa, že by v budoucnu získala legitimně podíl ve státní moci, mě dost znervózňuje. Dnešní společenská situace víceméně ultrapravici nahrává a praktický důkaz vidím u našich západních sousedů. V Německu, již před časem, v několika bývalých východních spolkových republikách, získala svůj podíl křesel v parlamentu strana NPD, napojená na ultrapravici a v rámci možností hájící její zájmy ve spolkové vládě.

Pevně doufám, že u nás nikdy nenastane taková situace, a nějaká podobná strana se prostřednictvím svých voličů, nevyhoupne do "sedla". Spousta z nás nadává dodnes na komunisty a jejich styl. Bohužel je i nemálo takových, co jim dá při volbách hlas a umožní jim, aby se podíleli na rozhodování o věcech, které ovlivňují i mě samotného. Mám z toho divný pocit, situaci však respektuji, pevně doufám, jako svobodné rozhodnutí voliče. Snad do budoucna nehrozí účast ultrapravice v parlamentu. Subjektivně mám pocit, že voličů by se našlo dost i když dnes volí jinak kvůli absenci té "správné" strany na volebním seznamu. Připočteme-li k tomu nerozhodnuté "pány Novákovi", s pravidelnou negativní zkušeností s cikány, plné zlosti a pocitu bezmocnosti, už by to mohlo třeba stačit na pár křesel ve vládě.

Levice a pravice jsou rozdílné jako dva protichůdné póly. Pokud před tato slova vložíme předložku ultra, rozdíly se stírají a v mnohém panuje shoda, což v politice nabízí možnost koalice. Šíleně ulítlá představa, že? Bohužel však není nemožná.

Potom bych musel skousnout divný pocit na druhou, a to by byla "rána", z které bych se jen těžko dostával, třeba psaním blogu, jako nyní. Historie ukazuje, že společenské zřízení, ovládané jednou nebo druhou ultra-stranou, mělo vždy vymakanou propagandu, a mocný policejní aparát, umlčující oponenty. Místo psaní do blogu, bych smolil motáky na kus hajzl papíru v nějaké vězeňské cele.

Závěrem doufám, že jsem jen případ pro psychiatra, a všechny mé podobné představy, jsou neopodstatněné šílenosti mé choré mysli, nemající s dnešní realitou nic společného.

Související články:

• Hrozí Evropě hnědé nebezpečí ?! 
• Dlohodobý volební úspěch levice a extrémní pravice v Ústeckém kraji